Zvučný titul světového dramatu se u Švandů opět objeví nejen ve výborném obsazení, ale i v razantní a překvapivě současné interpretaci.
Premiéra bude 30. května ve Velkém sále Švandova divadla.
Jako Alcesta, člena společenské smetánky, který však zuřivě pohrdá její přetvářkou a konvencemi, uvidíme stálici smíchovského souboru Filipa Čapku. Do role krásné, bystré, muži obletované, ale i svéhlavé a pletichářské Celimeny obsadil režisér Brutovský hostující Evu Josefíkovou – vycházející herecká hvězda na sebe upozornila například nominací na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Fair Play. Alcestova přítele a přemýšlivého rádce Filinta hraje David Punčochář. Silné herecké obsazení doplňuje dále Martina Krátká (Elianta, sestřenka Celimeny), Bohdana Pavlíková (Arsinoe, přítelkyně Celimeny), trojici Celimeniných přátel a obdivovatelů ztvární Marek Pospíchal (Oront), Tomáš Červinek (Akast) a Michal Sedláček (Klitandr), jejího sluhu hraje Jiří Weiner (Bask).
Téměř 350 let starou hru o idealistovi, který se ostře, okázale a občas i dost nepříjemně vymezuje vůči společenskému pokrytectví, pojal režisér Lukáš Brutovský jako ryze současný příběh. Spolu s Mirem Dachem, spoluautorem úpravy Molièrova textu, původní text oprostil od zakotvení na královském dvoře. Zachoval však všechna zásadní témata, motivy a také veršovanou strukturu hry, kterou Molière napsal ve zvučně tepajícím alexandrínu. Do popředí postavil režisér ústřední pár, z něhož se v inscenaci Švandova divadla stává rovnocenná dvojice: Alcest a Celimena se ve svých názorech i na jevišti sice spíše míjejí, než potkávají, je však zjevné, že oba hledají totéž – pravou lásku, skutečnou životní náplň i možnost, jak v jejich komplikovaném světě vůbec přežít.
Jak upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská, zakotvení hry v současnosti nahrává rovněž použití překladu Vladimíra Mikeše, uznávaného překladatele dalších Molièrových her či Božské komedie Dante Alighieriho. Mikešův překlad Misantropa se místy přibližuje hovorové češtině, přitom důsledně pracuje s jemnými významy slov.
K zlosti ta myšlenka, že pořád něco hrajem!
„Celimeně rozumím v její touze po společnosti, potřebě bavit ostatní a být jimi bavena. Užívá si zájem o svou osobu, komu by to nebylo příjemné? Zároveň ale v určité přízni zachází dál, než bych šla já,“ prozradila Eva Josefíková, která poukazuje na výmluvnou Celimeninu repliku: „K zlosti ta myšlenka, že pořád něco hrajem! Právě tohle máme s postavami z Misantropa společné všichni, ať už dobrovolně nebo kvůli vnějším tlakům,“ míní herečka, pro niž je Misantrop jednou z nejdůležitějších divadelních zkušeností. Přesto vedle intenzívního zkoušení stihla zároveň dopsat diplomovou práci na DAMU a natočila také vánoční pohádku pro Českou televizi.
Také pro ostřílenějšího Filipa Čapku byl Misantrop výzvou: a nejen proto, že rozsáhlý text ve verších klade na herce i vysoké technické nároky. „Záměrem našeho pojetí je zobrazit vykloubenost společnosti. Každý říká něco jiného, než si myslí. Jedna skupinka pomlouvá druhou skupinku a potom jeden člověk přejde jinam - a pomlouvá zase ty ostatní. Tohle dneska funguje bezvýhradně, a nejen v politice… I scéna a kostýmy tomu odpovídají, a já říkám, že je to představení punkové,“ uvádí Filip Čapka, který se veřejnosti pravidelně připomíná i jako Sváťa Pech ze seriálu Cesty domů nebo jako průvodce kutilským pořadem Polopatě.
Komedie s hořkým jádrem
Misantrop patří mezi nejznámější a nejvýznamnější Molièrova díla a těší se stále zájmu domácích i světových režisérů. Komedii s hořkým jádrem napsal Molière v roce 1666, když mu král Ludvík XIV. uvádění předchozích dvou her zmařil: Tartuffe byl zakázán a Dona Juana nakonec Molière stáhl z repertoáru raději sám. V Misantropovi popsal autor své vlastní dilema, které je platné dodnes: zda dál zůstat u dvora v Paříži, místě plném únavných intrik a přetvářky, ovšem se slušnou gáží a po boku milované ženy, anebo zda by bylo lepší všechnu světskou slávu opustit, vymanit se z vlivu vrtkavé přízně svého královského „šéfa“ a odejít do ústraní…
Výsledkem Molièrových úvah je text, jenž patří dodnes ke skvostům světové dramatiky. Hlavní postava, Alcest, patří k vysoké společnosti královského dvora, kde se mu nežije zle. Naráží ale na pokrytectví, neupřímnost, závist a nevěry, což ho doslova dusí… Kategoricky odsuzuje všechny - jen ne sebe. A protože neumí odpouštět a jeho nesnášenlivost se stupňuje, ostatní se od něj začnou odvracet…
„Misantropem navazujeme na Hamleta, kterého u nás v roce 2013 zdařile inscenoval Daniel Špinar, a zároveň jím pokračujeme v dramaturgické linii nesoucí název Příběh muže/Příběh světa,“ dodává umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár. V příští sezóně na ni smíchovská scéna chce navázat hrou Baal, divadelní prvotinu Bertolta Brechta, a posléze i Shakespearovým Králem Learem.
Zdroj: tz
