Dobrý den, nedávno jsem četla ve vašem magazínu článek o letušce, a protože jedna letuška je moje nej kamarádka a vůbec, moje rodina zajišťuje chod hned dvou letišť v Evropě (samozřejmě jen zlomek chodu), o této práci vím své. Vždy, když si stěžuji na nudu svého povolání a skučím, že kamarádka má povolání daleko atraktivnější, tvrdí mi, že já si zažiju daleko více zábavy a legrace a to podpírá historkami, které jí za roky našeho kamarádství s chutí vyprávím. Nepracuji ani v cirkuse, ani nejsem herečka nebo estrádní umělkyně, ale jsem účetní :o).
V době, kdy jsem se rozhodovala o svém povolání, tady vládla totalita a holky byly buď sestřičky nebo kancelářské myši, a protože se mi v té době zvedal žaludek i ze syrového masa k nedělnímu obědu, rozhodla jsem se pro variantu číslo 2 a vystudovala jsem značně nudnou Střední ekonomickou školu. Chvíli jsem pracovala tehdy v národním podniku Technomat, kde jsem proslula dvěma věcmi: větou "šéfe děsně se nudím, potřebuji nějakou práci", a schopností odhadnout, kdy do obchodního domu Kotva přivezli nějaké atraktivní zboží (např. Lego, čínské tlakové termosky, nebo toaletní papír či menstruační vložky). Dnes mám pocit, že většinu pracovní doby jsem vynikala coby zdatná frontová bojovnice. Po revoluci jsem byla na mateřské dovolené a měla jsem potřebu vydělat si nějakou kačku bokem, tak jsme s podobně postiženou maminkou založily účetní firmu. Naše začátky byly krásné, jenom tužka, papír a kalkulačka z NDR, naštěstí jsme měly známé a ti další známé a tehdejší boom v podnikání nám přivedl do cesty spousty lidí, ať už obyčejných co začínaly jako my, či restituentů, kterým spadly do klína domy a pozemky. Dodnes si pamatuji, jak jsem nevěděla jak se mám chovat, když jsem poprvé v životě mluvila s opravdivým a nefalšovaným milionářem. Pracovala jsem pro majitele veřejných domů, které skrývali pod hlavičkou restaurací či hotelů, i pro restaurace samotné, pro fotografy, pro režiséry, kostymérky, zvukaře a jiné filmaře, pro firmy zabývající se stavbou, reklamou, odvozem odpadu, realitami, prodejem všeho od potravin po kombajny, prostě setkala jsem se s neuvěřitelným spektrem lidí.
Největší zážitky bývají s účty klientů. Někteří mají vše pečlivě připravené, ale většina hází účty do krabice či igelitky, kterou předá chudince účetní, ať mu z toho udělá účetnictví. Účty bývají různě potrhané, popsané různými poznámkami, promaštěné, některé dokonce se stopami pneumatik nebo bot, nevěřili byste tomu, jak účty z restaurace smrdí přepáleným olejem. Od různých nákupů potravin, alkoholu, cigaret, přes prádlo a svrchní oděvy, po televize, ledničky či bicykly, argument je vždy stejný: „potřebuji to k podnikání“. Ráda bych věděla, co dělá majitel firmy, která se zabývá sestavováním počítačů, s bicyklem za sto tisíc, nebo majitel realitky s choperem tak nutného pro její chod, či čím zdůvodní solidní podnikatel nákup nesmyslně drahých dámských tang, které chce do účetnictví mermomocí narvat coby dar. Jedna klientka nám kdysi sdělila, že od nás odchází, protože jsme jí spočítaly DPH zcela nevýhodně. Vzpomínám si na jeden telefon ze Správy sociálního zabezpečení, co že je to za neschopenku, když má slečna pracovní úraz a razítko je z gynekologie (ano byla to zaměstnankyně „restaurace“), jeden klient podával žalobu pro vyhrožování hrdelním zločinem na pracovnici Finančního úřadu, která mu cosi vysvětlovala a malovala tzv. šibenici, dalšímu s vypětím všech sil musím pokaždé vysvětlovat, že to, co vydělá jako majitel s.r.o. není jeho, ale musí to buď zdanit jako zisk, nebo si vyplatit mzdu, což není za boha schopen pochopit a velmi mi připomíná strýčka Skrblíka, protože vždy vyskakuje a huláká, že je to všechno jeho. Kapitolu samu pro sebe tvoří umělci, výborní baviči, lidé, se kterými se člověk opravdu nenudí, ale např. dodržet takovou triviálnost jako je číselná řada dokladů, je obrovský problém. Našli se i tací, co nejsou schopni napsat správně své vlastní číslo účtu a pak se diví, že jim stále nezaplatili, mají neustále potíže s termíny plateb, protože pochopit, že zdravotní pojištění musí platit každý měsíc, je nad jejich síly.
Další kapitolu tvoří neúspěšní podnikatelé, se kterými se také rozhodně nenudíme. Kromě různých kontrol Finančních úřadů jsem zažila i vymahačskou agenturu, kdy mi klient zoufale volá, co že má dělat, když mu chtějí zabavit těch pět aut co na ně nezaplatil leasing už tři měsíce, či různé exekuce, kdy šílejí, že jim úřady obstavily účty. Nejlepší je na tom asi to, že jsem je na to, že neplatí, asi stokrát upozornila, což vždy odbyli mávnutí ruky. Byla jsem předvolána jako svědek na Policii i k soudu. Jeden můj klient momentálně zmizel někde ve světě a zanechal tu firmu se zaměstnanci, se zařízením, prostě vším a samozřejmě s dluhy, s velikými dluhy, čekám každým dnem obálku s modrým pruhem a už se těším jak si na Policii pěkně popovídáme.
Kdybyste ještě náhodou měli pocit, že být účetní je nuda, tak chci znát vaši profesi, jo a jestli si myslíte, že účetní je synonymum pro brýle se skly jako půllitry, krimplenový kostým a kostnatý obličej, tak se sakra pletete.
amidala
Právě jste dočetli poslední listopadový příspěvek do soutěže Odhal svou profesi. Celkem byli tři a kdo z autorů vyhrává 500,- Kč se dozvíte opět příští pátek.
Chcete se také zúčastnit? Jistě to zkuste - nejde ani tak o to, co děláte, ale jak to umíte popsat, čehož je příkladem právě ten dnešní text. Soutěž na toto téma pokračuje do konce roku, pak bude pravděpodobně tématicky upravena.
Máte nápad o čem by tak mohla být? O nějakém zážitku či zkušenosti? Budeme rádi za vaše nápady.
Příspěvky posílejte na [email protected]
Hezký víkend
