Kurz negativního myšlení

Švandovo divadlo uvede v úterý 27. dubna 2010 ve světové premiéře jevištní adaptaci filmu Bårda Breiena Kurz negativního myšlení - černé komedie o tom, že někdy vyhrává ten, kdo je na tom nejhůř!

Tori: …Ale jistě jsi v poslední době prožil něco hezkého, o čem můžeme mluvit ne?
Geirr: V poslední době jsem ochrnutej a impotentní, takže nemám pocit, že bych zažil něco hezkýho. (citace ze hry)

O inscenaci
Divadelní adaptace pozoruhodného norského filmu v sobě spojuje prvky psychologického dramatu se sarkasticky černou komedií… aneb Po dobrém občas nezmůžete vůbec nic!
O titulu Kurz negativního myšlení začali ve Švandově divadle přemýšlet někdy před dvěma lety; tehdy se rozhodovali, zda adaptovat Trierova Kdo je tady ředitel? či právě film Bårda Breiena. Nakonec z mnoha důvodů padla volba na Trierovu komedii. Stále se však v uvažování vraceli ke Kurzu, až se při sestavování dramaturgického plánu na tuto sezónu rozhodli přece jen tento titul nasadit (a to i s vědomím, že jim může být velmi snadno vytýkána opětovná filmová adaptace severského filmu a opětovné obsazení Michala Dlouhého do hlavní role). Samotný žánr oscilující mezi černou komedií a psychologickým dramatem může být pro diváka hůře stravitelný; v divadle však věří, že i tak si adaptace Kurzu negativního myšlení své publikum najde. Kdo ovšem očekává jakýsi pomyslný druhý díl Kdo je tady ředitel? bude zklamán.

Základní synopse hry
„Negativní“ hrdina hry, Geirr, měl před dvěma lety autonehodu a je upoután na invalidní vozík. Jeho žena Ingvild ve snaze zachránit manželství pozve skupinu tělesně postižených, kterou vede až nechutně pozitivní a vyrovnaná psycholožka Tori. Geirr, milovník válečných filmů a Johnnyho Cashe, se však rozhodne k tvrdému protiútoku. A tak během jediné noci dochází nejen k sebedestruktivním hrám včetně ruské rulety, pokusům o sebevraždu či ne zcela dobrovolným skokům z okna, ale především k poznávání sebe sama, skoncování s falešnou upřímností, soucitem a možná ke skutečnému „léčení“ duše.

Kromě členů souboru Švandova divadla se v inscenaci objeví i dva hosté – na scéně divadla již „zdomácnělý“ Michal Dlouhý (hostoval v inscenacích Zabiják Joe, Velká mela, v současné době hraje v Žebrácké opeře a v inscenaci Kdo je tady ředitel?) a členka souboru Divadla v Dlouhé Jaroslava Pokorná, která se tak vrací na scénu, kde prožila velkou část hereckého života (v Realistickém divadle a divadle Labyrint). Pro větší autenticitu všech tří „vozíčkářů“ (Eva Leimbergerová v roli kvadruplegičky Marte, Michal Dlouhý coby Geirr a Miroslav Hruška coby po mrtvici ochrnutý Asbjørn), kteří v inscenaci vystupují, přizvali tvůrci na pomoc Jana Potměšila (ten přispěl mnohými cennými radami a postřehy, nejen v pohybové spolupráci).

Rozhovor s Bårdem Breienem
Jak Vás napadl zrovna Kurz negativního myšlení?
Prostě mě to z ničeho nic napadlo, během venkovního rockového koncertu. Celá ta situace kolem zahořklého a negativního chlápka a jeho ženy, které přepadne skupina usměvavých pozitivních lidiček. Nevím, jestli to bylo tou trávou, co jsme hulili, ale přišlo mi to hrozně k smíchu. Když jsem to vykládal kamarádům, taky se mohli umlátit smíchy. Všechna ta skrytá bolest, hořkost a deziluze mě prostě fascinovaly.

Inspirovaly Vás nějaké skutečné osoby?
Příběh není inspirovaný žádnou konkrétní osobou, ale kdysi jsem pracoval s alkoholiky, na detoxu. Potkal jsem tam spoustu zajímavých, negativních osobností. Ale víc je to o dvojlomnosti ve mně samém, to asi spousta lidí zná, ten boj mezi pozitivitou a nadějí a potřebou destrukce. A taky to byla šance okomentovat trend v naší společnosti, kde se všichni soustředí na to být v jednom kuse pozitivní. Metoda, kterou používá filmová terapeutka, se aplikuje na studentech ve školách po celém Norsku. Je to skvělý nástroj, jak zmanipulovat všechny ty chudáky, aby se cítili fakt šťastní.

Ozvali se Vám nějací postižení lidé?
Zdá se, že oceňují, že je beru vážně. No, spíš si z nich dělám srandu stejnou měrou, jako z ostatních postav.

Znáte někoho, jako je „pozitivně myslící“ terapeutka Tori?
Lidé jako ona jsou všude kolem mě. Stává se to teď v Norsku málem náboženstvím. Existuje dokonce norská facebooková skupina nazvaná „Miluji pozitivní lidi“ – má kolem 30 000 členů. Nemám vůbec nic proti pozitivnímu myšlení, ale tyhle organizované aktivity jsou mi proti srsti. Lidé zoufale touží po úspěchu a snaží se dosáhnout toho, po čem prahnou, pomocí širokých pozitivních úsměvů. Je to importovaná americká sračka. A zašlo to hodně daleko. Jen si poslechněte takového Lance Armstronga – zní to, jako by dostat rakovinu bylo to nejlepší, co se vám může přihodit.

Váš hrdina, Geirr, má rád Johnnyho Cashe. Co Vy, máte rád kovboje?
Vždycky jsem ho měl rád. Jako Geirrova hrdinu jsem si ho vybral proto, že je to týpek, jakého všichni respektují. Nemusíte ho milovat, ale respektovat ano. Prostě v sobě na rozdíl od ostatních nemá ani náznak srabáctví. A to se Geirrovi líbí, protože sám se většinou cítí jako bezmocný malý kluk. Kovboj představuje opak sraba. Představuje nebojácnost a svobodu. Kovboj je svobodný.

Geirr tráví čas sledováním amerických válečných filmů. Jaké filmy ovlivnily Vás?
Mám rád spoustu filmů. Kdybych měl vybrat tři nejoblíbenější, byl by to Taxikář s Robertem de Nirem, Přelet nad kukaččím hnízdem a Whitnal a já.

Jaká je Vaše životní filozofie?
V negativitu nevěřím, to ne. Věřím v čestnost. Myslím, že se těžko vyhnete nepříjemným vedlejším efektům věčného úsměvu. Stejně jako my všichni se snažím bojovat s bolestí – a je to nekonečný boj. Se sebou samým a se všemi kolem. To asi bude moje filozofie. Je potřeba bojovat.

Je norská povaha tak depresivní, jak si tu všichni představujeme?
Poslední dobou spíš naopak. Zjednodušeně – toužíme být fakt šťastní a mít skvělý život, ale nevěříme, že je to možné.

Na čem teď pracujete?
To nemůžu říct. Ale bude to vážně sranda a půjde dost daleko. Češi, kterým se líbil Kurz negativního myšlení, budou tenhle film milovat.

Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl, že se Váš film objeví na českém jevišti?
Usmál jsem se. Byl to široký a spokojený úsměv. Pokoušel jsem se scénář prosadit na norská jeviště, ale dali přednost Ibsenovi. No, to jim člověk koneckonců nemůže vyčítat.

Strávil jste v České republice několik dní během karlovarského filmového festivalu. Co si myslíte o Češích?
Byl jsem před pár lety v Praze, ale jen na pár dní. Je to pěkné město, dost živé. Jinak toho ale o Češích moc nevím. Rád jsem se díval, jak váš fotbalový tým hraje ve světovém poháru. Mám rád Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. A jeden z mých největších idolů je Miloš Forman. Jestli je jeho mentalita pro Čechy typická, pak bych řekl, že to bude jeden z mých nejoblíbenějších národů vůbec.
Rozhovor vedla Lucie Kolouchová, dramaturgyně inscenace Kurz negativního myšlení

Kurz negativního myšlení
Autor: Bård Breien
Premiéra: 27. dubna 2010 ve Velkém sále Švandova divadla
Režie: Daniel Hrbek
Překlad: Jaroslava Vrbová
Hrají: Michal Dlouhý j.h., Kristýna Frejová, Apolena Veldová, Eva Leimbergerová, Jaroslava Pokorná j.h., Kamil Halbich, Miroslav Hruška a Dánsko (Daniel Pavel).



Zdroj: tz