Vydávám se tedy po stopách zločince…
Začínám hned ráno na Slezském nádraží, jdu na louku Jungferheide, prohlížím si křoviska, kde se „zloduch“ Voigt oblékl do uniformy a jel vlakem do Köpenicku. Vyrážím na cestu, přesně jako on…
Ve vlaku z Berlína měl již Voigt vše dávno a důkladně rozmyšleno a připraveno. Usadil se ve II. třídě a do III. třídy posadil svůj doprovod - čtyři vojáky z patroly, které si obstaral v berlínském Plötzensee. Šli po vystřídání do kasáren pod velením poddůstojníka, kterého se chytrý Voigt snadno zbavil. Rozkázal mu, aby v kasárnách vyřídil, že vojáci nedezertovali, ale že je nutně potřebuje uvolnit pro zvláštní akci z rozkazu nejvyšších míst. Ještě si pak pro jistotu přibral na cestu šest pěšáků 4. gardového pluku, když se vraceli z cvičiště.
Přijíždíme na nádraží v Köpenicku, já v duchu s Voigtem a jeho kumpány... Svobodník od gardistů nesměle připomíná, že vojáci jsou hladoví. Uznalý Voigt jim objednává oběd v nádražní restauraci, po kterém ještě každému dává (ze svého!) marku a vrchního suverénně ujišťuje, že účet do večera vyrovná císařská kancelář.
Zatím co obědvali, dal jsme si za necelé tři marky kuře. To v přepočtu na český kurs (r. 1966 marka : Kčs ) vycházelo u nás doma cenově asi na tři obědy pro rodinu! Pocit padoucha, kterému by grilované kuře hořklo v ústech, jsem snadno překonal, když jsem si ještě bez váhání koupil „šusťák“ - tam běžnou pláštěnku, v Praze tehdy úzkoprofilový svrchník šviháka na téměř každodenní nošení.
Dost rozjímání… Málem mi unikli! Jsou na městské poště, kde Voigt svobodníkovi přikazuje v kapitánské uniformě (sice poněkud staršího střihu, což ten den přehlédli všichni) s odvoláním na nejvyšší místa, aby vojáci nasadili bodáky a nabili karabiny municí. Učinil to chytře – oklikou přes svobodníka, to bylo v císařské armádě zvykem - neobracet se na prostého vojáka přímo.
Docházím k radnici se služebnou místních policistů. Tady Voigt všechny policisty posílá do ulic se slovy, že se zde objevilyoelementy, ohrožující veřejný pořádek. Své 4 vojáky staví k hlavnímu i vedlejšímu vchodu radnice a se zbylými šesti gardisty zatýká ve jménu císaře městského tajemníka a dr. Langerhanse - starostu města, který nechápe co se děje, považuje to za bezpráví (navíc je záložní důstojník) a přeje si zatelefonovat do městského úřadu.
„Nikam se nebude telefonovat a pokud budete ještě odporovat, tak rozkáži a budete vsazen do cely“, hrozí Voigt. A je ticho. Pokladník města jakýsi von Wittberk dostává příkaz přepočítat městskou peněžní hotovost. Na docela zajímavou sumu nad 4 tisíce marek dostává od Voigta potvrzení. Wilhelm Voigt rekvíruje peníze a ukládá je do tašky. Dává příkaz eskortovat představitele města do Berlína a doprovází je na nádraží až do vagonu. Krátce po jejich odjezdu sedá do jiného vlaku, kde už má jen jedinou starost - smazat po sobě stopy a radovat se z lupu.
Úspěch se dostavil! O jeho činu píší sice všechny evropské noviny, ale Voigt je chycen a uvězněn na 4 roky. Pak dostává od císaře Viléma Druhého, kterého prý Voigtův čin velmi pobavil, amnestii. Dále přišlo triumfální turné po Evropě i Americe, pak vosková figura v kabinetě Madame Tussaud, také divadelní a filmová zpracování události, až po pomník na Voigtově hrobě.
Toulám se po radnici s pláštěnkou přes ruku, aby se vyvěsila a dala se nosit. Promýšlím u všech vysokých do lesku lakovaných dveří, kde asi ouřadovali Rosenkratz, Dr. Georg Langerhans nebo von Wittberk. Jakási ochotná úřednice (nebo pořád ještě po 60 letech ostražitá?) s otázkou, že snad někoho hledám (suchen) mě ruší. Nerozumím dobře, neumím vhodně německy odpovědět, ohlížím se po Voigtovi, zmatkuji. Pak chytím druhý dech, zdvořile se ukláním a se slovy Ich bin Turist (místo ve jménu císaře) mizím po česku z radnice.
Šusťák budu nosit až doma.
