KÖPENICK 1906 - 2006

FiftyFifty, společenský magazín.
KÖPENICK 1906 - 2006 na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > KÖPENICK 1906 - 2006

FiftyFifty
Share

KÖPENICK 1906 - 2006

"Milouškův cestovní deník" Dne 16.X.1966

Vyšlo to skoro na minuty. Jsem v Berlíně na všeněmeckém sympoziu národopisců, kteří mi hradí výdaje (jejich prezidentovi prof. H., jsem v Praze zařídil jisté maličkosti). „Kongresníci“ odjeli na závěrečný výlet, zbyl mi volný den a skoro 30 marek - maximum, které mi socialistická „Státní banka“ dovolila vyměnit. Chci je věnovat revizi v městě Köpenick, kde 16.X.1906 bezdomovec Wilhelm Voigt (1849) v uniformě pruského důstojníka zabavil městskou pokladnu (4 tisíce marek 137 feniků)! Vyučený švec, se zkušeností před soudy od svých 14 let (jako kapsář) si odseděl jako recidivista téměř 30 let!

Vydávám se tedy po stopách zločince…

Začínám hned ráno na Slezském nádraží, jdu na louku Jungferheide, prohlížím si křoviska, kde se „zloduch“ Voigt oblékl do uniformy a  jel vlakem do Köpenicku. Vyrážím na cestu, přesně jako on…

Ve  vlaku z Berlína měl již Voigt vše dávno a důkladně rozmyšleno a připraveno. Usadil se ve II. třídě a do III. třídy posadil svůj doprovod - čtyři vojáky z patroly, které si obstaral v berlínském Plötzensee. Šli po vystřídání do kasáren pod velením poddůstojníka, kterého se chytrý Voigt snadno zbavil. Rozkázal mu, aby v kasárnách vyřídil, že vojáci nedezertovali, ale že je nutně potřebuje uvolnit pro zvláštní akci z rozkazu nejvyšších míst. Ještě si pak pro jistotu přibral na cestu šest pěšáků 4. gardového pluku, když se  vraceli z cvičiště.

Přijíždíme na nádraží v Köpenicku, já v duchu s Voigtem a jeho kumpány... Svobodník od gardistů nesměle připomíná, že vojáci jsou hladoví. Uznalý Voigt jim objednává oběd v nádražní restauraci, po kterém ještě každému dává (ze svého!) marku a vrchního suverénně ujišťuje, že účet do večera vyrovná císařská kancelář.

Zatím co obědvali, dal jsme si za necelé tři marky kuře. To  v přepočtu na český kurs (r. 1966 marka : Kčs ) vycházelo u nás doma cenově asi na tři obědy pro rodinu! Pocit padoucha, kterému by grilované kuře hořklo v ústech, jsem snadno překonal, když jsem si ještě bez váhání koupil „šusťák“ - tam běžnou pláštěnku, v Praze tehdy úzkoprofilový svrchník šviháka na téměř každodenní nošení.

Dost rozjímání… Málem mi unikli! Jsou na městské poště, kde Voigt svobodníkovi přikazuje v kapitánské uniformě (sice poněkud staršího střihu, což ten den přehlédli všichni) s odvoláním na nejvyšší místa, aby vojáci nasadili bodáky a nabili karabiny municí. Učinil to chytře – oklikou přes svobodníka, to bylo v císařské armádě zvykem - neobracet se na prostého vojáka přímo.

Docházím k radnici se služebnou místních policistů. Tady Voigt všechny policisty posílá do ulic se slovy, že se zde objevilyoelementy, ohrožující veřejný pořádek. Své 4 vojáky staví k hlavnímu i vedlejšímu vchodu radnice a se zbylými šesti gardisty zatýká ve jménu císaře městského tajemníka a dr. Langerhanse - starostu města, který nechápe co se děje, považuje to za bezpráví (navíc je záložní důstojník) a přeje si zatelefonovat do městského úřadu.

Nikam se nebude telefonovat a pokud budete ještě odporovat, tak rozkáži a budete vsazen do cely“, hrozí Voigt. A  je ticho. Pokladník města jakýsi von Wittberk dostává příkaz přepočítat městskou peněžní hotovost. Na docela zajímavou sumu nad 4 tisíce marek dostává od Voigta potvrzení. Wilhelm Voigt rekvíruje peníze a ukládá je do tašky. Dává příkaz eskortovat představitele města do Berlína a doprovází je na nádraží až do vagonu. Krátce po jejich odjezdu sedá do jiného vlaku, kde už má jen jedinou starost - smazat po sobě stopy a radovat se z lupu.

Úspěch se dostavil! O jeho činu píší sice všechny evropské noviny, ale Voigt je chycen a uvězněn na 4 roky. Pak dostává od císaře Viléma Druhého, kterého prý Voigtův čin velmi pobavil, amnestii. Dále přišlo triumfální turné po Evropě i Americe, pak vosková figura v kabinetě Madame Tussaud, také divadelní a filmová zpracování události, až po pomník na Voigtově hrobě.

Toulám se po radnici s pláštěnkou přes ruku, aby se vyvěsila a dala se nosit. Promýšlím u všech vysokých do lesku lakovaných dveří, kde asi ouřadovali Rosenkratz, Dr. Georg Langerhans nebo von Wittberk. Jakási ochotná úřednice (nebo pořád ještě po 60 letech ostražitá?) s otázkou, že snad někoho hledám (suchen) mě ruší. Nerozumím dobře, neumím vhodně německy odpovědět, ohlížím se po Voigtovi, zmatkuji. Pak chytím druhý dech, zdvořile se  ukláním a se slovy Ich bin Turist (místo ve jménu císaře) mizím po česku z radnice.
Šusťák budu nosit až doma.










© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.