Jak se mají loutky v Praze
22.12.2005
Kdo by neznal kouzelný příběh Jiříka a Zlatovlásky. Jedno z jejích ztvárnění bylo možno shlédnout předminulý víkend v Říši loutek. Na druhém představení byla jen hrstka diváků, a to především malých dětí. Hra byla po technické stránce velice dobře zvládnutá (až na moment, kdy vypadla Jiříkovi z rukou konev), není totiž vůbec jednoduché držet javajku jednou rukou a tou druhou pohybovat dlouhými tyčkami
Režie: Hana Zezulová
Loutky a výprava: Renata a Martin Lhotákovi
Hrají členové Umělecké scény Říše loutek
Hudba: Pavel Jurkovič
Jak se mají loutky v Praze
V sobotu 3.12. jsem se opět na chvíli vrátil do dětských let a navštívil Říši loutek nedaleko Staroměstského náměstí. U tohoto divadla bych se rád na chvíli zastavil, jelikož nejednoho může zmást, že na ulici vedle vývěsky „Říše loutek“ pokukuje i jakýsi „Don Giovanni“.
Při zničujících potopách v Praze roku 2002 bylo toto divadlo zatopeno a rekonstrukce vyžadovala pořádnou sumu peněz. Od té doby vlastní toto divadlo město, respektive Don Giovanni, který pořádá profesionální loutková představení, nejčastěji pro cizince. Naproti tomu Říše loutek, kde hrají především nadšení amatéři, je zaměřená na tu nejkouzelnější věkovou kategorii našeho života, na děti, a je pouze v podnájmu nově zrekonstruovaného, jediného loutkářského divadla v Praze. Prostoru pro loutkářské vyžití tedy není mnoho. (Druhým divadlem, které je zaměřené na loutky, je divadlo Minor, ale jeho jeviště pro ně není speciálně vyrobené.)
Navíc jediným pravidelným loutkářským festivalem v Praze je Přelet nad loutkářským hnízdem, který se shodou okolností konal před několika týdny. Zahrnoval v sobě jak loutkářská představení všeho druhu (maňásci, javajky, marionety, manekýny, maroty), tak i kombinovaná činoherecká a loutkářská vystoupení.
Zlatovlasé představení
Kdo by neznal kouzelný příběh Jiříka a Zlatovlásky. Jedno z jejích ztvárnění bylo možno shlédnout předminulý víkend v již zmíněné Říši loutek. Na druhém představení byla jen hrstka diváků, a to především malých dětí. Hra byla po technické stránce velice dobře zvládnutá (až na moment, kdy vypadla Jiříkovi z rukou konev), není totiž vůbec jednoduché držet javajku jednou rukou a tou druhou pohybovat dlouhými tyčkami zvanými čempurity, které jsou připoutané k pohyblivým částem loutky.
Myslím si ale, že autoři nešťastně zvolili pro mladého diváka veršovaný projev. Příběh tak nemohl malé děti strhnout a ony se začaly nudit, a jak už to tak u nich bývá, svůj nezájem dávali celkem hlasitě najevo. A to, že dospělí lidé ocenili Kainarovi verše, i když někdy přece jen příliš tiše vyslovované, bylo celkem nedůležité, jelikož se dospělý v tom davu menších diváků celkem jednoduše ztratil.
Po představení jsem byl proveden celým zákulisím a udivilo mne, jak je vše na tom malinkém prostůrku precizně vymyšlené. Prošli jsme se po zdvihací rampě, která se posunuje podle toho, hrajete-li shora s loutkami na provázku (marionetami) nebo ze zdola už zmíněnými javajkami nebo třeba maňásky. Pochopil jsem, že loutky většinou do mikrofonů namlouvá jiný člověk, než ten, co je vede. Velice mne uchvátilo, když jsem měl tu možnost vidět, jak před mýma očima Zlatovláska ožívá. Pokusil jsem se o to i já, ale v mých rukou stěží pohnula přirozeně jednou ze svých paží.
Při východu z této opravdu pohádkové říše, kde se i dospělí na chvíli vracejí zpět do svého dětství, na mě přišly chmury. Uvědomil jsem si, že dospělí už na pohádky nemají čas a loutky jsou pro většinu lidí pasé. Přitom je to taková škoda. Nevědí, o co přicházejí.
Autor: Láďa Konečný