Jak jsem se v Torontu opil s Josefem Škvoreckým

Světové encyklopedie ho podnes uvádějí jako kanadského spisovatele, přesto on sám se pořád považuje za Čecha.
I tímto způsobem lze představit Josefa Škvoreckého, milovníka jazzu a hlavně autora literárních děl, jako jsou Tankový prapor, Zbabělci, Mirákl, Lvíče, Prima sezona či detektivní příběhy poručíka Borůvky, a novela Bassaxofon, první jeho kniha vydaná v Kanadě, a další z exilových titulů Příběh inženýra lidských duší.

Stačilo zatelefonovat Lumíru Salivarovi, kterého jsem znal už z mých předcházejících návštěv Kanady. Lumír pozval švagra a tak jsem se v Torontu v rámci příjemné pánské jízdy setkal a něžně opil s Josefem Škvoreckým. Byl s námi také nesmiřitelný Danny Smiřický z Miráklu a Tankového praporu. A láhev skvělé kanadské whisky VO - Seagram.

"Žádné velké narozeninové oslavy už řadu let nedělám. Proč také? Snad jen, abych si připil, že jsem se dožil dalšího roku. V mládí jsem snil o tom, jak dorazím až do roku 2000," říká Josef Škvorecký.

A zatímco se s manželkou Zdenou aklimatizovali počátkem sedmdesátých let v Kanadě, Lumír Salivar v Praze spravoval jejich majetek, včetně miliónu korun, především z honorářů za vydané knihy.
"Nechali mi tady klíče od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu všechny svoje úspory. Doslova bez dvacetníku to byl skutečně celý milión. Tenkrát to bylo velké bohatství," pokyvuje Lumír Salivar uznale hlavou. "Dnes není milión v Česku nic moc, i když jsou to též solidní peníze. Tak jsem ty úspory po čtyřech pěti tisících vkládal na výherní vkladní knížky a místo toho, abych se jich zbavil, ještě jsem na ně začal vyhrávat, až jsem z toho byl fakt nešťastný, co s tolika penězi budu dělat," směje se.

"Když bylo jasné, že se Škvorečtí už domů nevrátí, chtěl jsem nějak ten milión Josefovi do Kanady propašovat, nikdy jsem nežil na cizí účet," krčí rameny, jako by říkal, že už prostě takový je. "Protože jsem měl v té době za sebou deset let v celách jako politický vězeň, navíc jsem byl po zápalu mozkových blan a měl pracovní omezení, nezbylo než dělat v Praze taxikáře. A tak vždycky, když jsem vezl nějakého cizince, jsem s ním veksloval a měnil Josefův a Zdenin milión za valuty," směje se a jako kluk se plácá do stehen. "Někdy mi ho měnily i prostitutky, které jsem při nočních ritech vozil. Tak jsem z toho miliónu udělal za rok směsici bezpočtu měn."

Na prstech mi s vervou vypočítává. "Něco v dolarech, něco v markách, francích, drachmách, švédských korunách či italských lirách. No a tyto částky jsem posílal vždy po náhodných kurýrech do Toronta. Mnohé z těchto obnosů však nedorazily dodneška. Jejich pašeráci si je prostě strčili do vlastní kapsy, zkrátka s nimi zmizeli v nenávratnu..."

Když si Škvorečtí zařídili v Kanadě vydavatelství, potřebovali nějaké rukopisy zakázaných českých autorů. Tak se dal do práce zase Lumír Salivar v Praze. Pořídil si fotoaparát s "tvrdou čočkou", aby mohl texty vyfotografovat na mikrofilm. Tak se mu podařilo poslat tajně do Toronta asi deset rukopisů, než ho někdo udal.

Už to znovu hrozilo vězením, ale přišel rok 1976, uvolnění politického a normalizačního napětí, a Lumír Salivar se setkal s Luďkem Pachmanem. Ten už měl vyřízeno vystěhování do Německa. Tak ho přivedl k přemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatně navrhli při jednom z výslechů:
"Buď půjdete jako živitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si zažádáte o vystěhovalecké pasy, když se vám ten kapitalismus tak líbí!"

Vzal si čas na rozmyšlenou, ale fakt, že jeho děti budou mít v Kanadě velkou šanci se uplatnit, definitivně zavážil. "Tak jsem se ocitl v Torontu," vzpomíná.

Uplynulo již více než třicet roků od chvíle, kdy se rodiny Škvoreckých a Salivarů znovu setkaly..


Ukázka z rukopisu kanadských cestopisných črt pod názvem: Piknik u Niagary
Autor: Břetislav Olšer