Vědci se dnes snaží zjistit, zda je láska k hudbě specifickým rysem člověka, nebo zda mají z hudby potěšení i některá zvířata. Kolik z toho, co člověk slyší, je iluze vytvořená jeho mozkem? Jak je možné, že některým lidem hudba vůbec nic neříká? Je schopnost těšit se z hudby vrozená, nebo naučená? Na žádnou z těchto otázek neznáme přesnou odpověď.
SROVNÁNÍ S ŽIVOČICHY
Způsobů, jakými se lidé muzikálně vyjadřují, je nesrovnatelně mnoho ve srovnání s jinými živočišnými druhy. Hudba dnes zní v nejrůznějších buticích i obchodních řetězcích, kde pomáhá prodávat zboží, v chrámech i v kostelech, kde podporuje tajemnou atmosféru modliteb, v koncertních halách, v rozhlase i na tanečních pódiích pro potěšení, které poskytuje. Ve srovnání s lidmi jiné živočišné druhy, i když dokážou vyluzovat nádherné muzikální zvuky, používají hudbu jen z biologických důvodů – při námluvách partnerů nebo k vyznačení vlastního teritoria. Podobně jako lidé mají ale i živočichové schopnost určitou melodii si zapamatovat a naučit se jí. Nikdy si ji ale nezpívají sami pro sebe jako lidé, i když produkce zvuků některá zvířata viditelně vzrušuje. Například šimpanzi své zpěvy začínají vábivým kolotáním, potom naberou tempo a výšku a končí divokými výkřiky. Grandiózní finále se obvykle spojuje se vzrušeným poskakováním. Čím vyšší postavení v tlupě, tím déle smí sameček vřeštět. Lidoopi v tomto případě zřejmě spojují emoční zážitek se sociálním cílem. Někteří biologové se domnívají, že naše hudba vzešla právě z takových muzikálních produkcí. Člověk pouze původní tóny dále zpracovával a rozvíjel.
Podobně se chovají i gibboni. Podle etologa Güntera Tembroka z berlínské univerzity lze v tomto případě hovořit o zpěvu. Samečci obvykle začínají jednoduchým sledem tónů, které opakují a stále obohacují. Gibon lar (též gibon běloruký) připomíná zpěvem elegicky roztouženou sopranistku. Jeho hlas vibruje jako u operního pěvce, který chce udržet pozornost posluchačů během dlouhých tónů. Mnozí giboni dokonce vytvářejí dvojzpěvy pro samce a samičku.
K výjimečné dokonalosti se vypracoval gibon siamang (Hylobates syndactylus). Jeho dueta jsou tak složitá, že čerstvý pár se musí několik měsíců secvičovat.
Podobné souvislosti lze najít i u některých druhů ptáků. Samičky údajně staví tím lepší hnízda, čím lépe sameček zpívá. Není divu, že motivy ptačího zpěvu nacházíme i v kompozicích mnoha skladatelů. Mozart se nechal v závěrečné větě Klavírního koncertu č. 17 inspirovat zpěvem špačka. Vzory u ptáků nacházeli zřejmě i Chopin a Beethoven. Podle muzikologa Bernharda Hoffmanna odposlouchal Beethoven téma své páté symfonie od strnada zahradního. Ten byl již počátkem devatenáctého století hojný ve stromořadích kolem Vídně, kudy se slavný německý skladatel s oblibou procházel.
Lidskému zpěvu je blízký i zpěv kytovců, konkrétně keporkaka (Megaptera novaeangliae). Jeho teskné, osaměle znějící vysoké, jasné a táhlé tóny se nesou mořem kilometry daleko. Zpěv keporkaka se nejvíce podobá sonátám a má i podobnou délku a skladbu jako věty sonáty. Nejprve představí téma a potom ho lehce obměňuje.
POHLED ZPĚT
Kořeny hudby sahají velmi daleko do minulosti. Podle nejnovějších teorií ještě dříve, než lidé začali mluvit, jeden druhému zpívali. Jako první s touto myšlenkou přišel Darwin, ale vážně ji začali rozvíjet až vědci v posledních deseti letech. Už pravěcí lidé zřejmě zjistili, že foukají-li do ulity, vydává zvuky. Teorie, že hudba je starší než Homo sapiens, se opírá zejména o nálezy ve Francii a ve slovinské jeskyni Divje Babe. Archeologové tam objevili stehenní kost mladého medvěda s dvěma přesně provedenými kulatými otvory. Kost je na obou koncích uražená, otvory připomínají otvory pro prsty. Není vyloučeno, že jde o nejstarší známou flétnu, a předpokládá se, že obyvateli jeskyně byli neandertálci. Jiní experti jsou skeptičtější. Tvrdí, že v době kamenné by otvory do flétny musely být vyvrtány nebo vydlabány, ale prokazatelně byly proraženy. Mohlo jít o dílo predátora se silným skusem, například hyeny. Ani jednu z teorií se nepodařilo potvrdit ani vyvrátit. Možnost, že šlo o hudební nástroj vyrobený člověkem z doby ledové, je stále otevřena.
Člověk kromaňonský, který patří k Homo sapiens sapiens, prý už hudbu prokazatelně provozoval. Jde například o sobí paroh z doby před čtyřiadvaceti tisíci lety nalezený vedle bohatě zdobeného muže při archeologických vykopávkách nedaleko Brna. Odborníci předpokládají, že sloužil jako palička k bubínku užívaném při rituálních šamanských obřadech. Podobné artefakty se našly při archeologických vykopávkách na řadě dalších míst. Ani tyto nálezy však nelze identifikovat jako hudební nástroje se stoprocentní jistotou.
HUDBA JAKO DROGA
Řada teorií dnes zdůrazňuje prioritní význam hudby jako zdroje potěšení. Mozkové skeny ukazují, že pocit štěstí, euforie, které hudba vyvolává, je spojen s aktivitou stejných částí mozku, jako když člověk provozuje sex, pochutnává si na jídle nebo bere drogy. Je tu i důležitý společenský aspekt. Podle Robina Dunbara z Oxfordu, provozování hudby, ať už jde o zpěv ve sboru nebo hraní v orchestru, vede k nárůstu produkce endorfinů v těle a v tom vidí hlavní důvod, proč lidé takové činnosti provozují.
Odborníci se například shodují, že hluboké tóny, které lidské ucho sice nevnímá, zřejmě působí na podvědomí. Je dokázáno, že infrazvuk může ovlivnit dýchání, vést k jeho prohloubení, zrychlení nebo naopak k pocitu nedostatku vzduchu. Může vyvolat vlnu euforie, člověka může zaplavit pocit štěstí nebo ho zavalit úzkost a deprese. Působení infrazvuku na člověka je zatím prakticky nezmapované.
V hudebním světě už dnes existují efekty, způsoby a nástroje, které mají vyvolat určitou náladu a zapůsobit na posluchače. Například při nahrávání hudby ve studiu lze vytvořit zcela unikátní zvukový záznam. Speciální efekty mohou vyvolat reakce v mozku stimulací určitých nervových okruhů. Jako příklad se obvykle uvádí kytarista Pat Metheny nebo David Gilmour z Pink Floyd, kteří využívají kouzla zpožděných tónů a vytvářejí tak téměř mimozemský efekt, který působí na některé části mozku způsobem, který lidé před tím nezažili. Připomíná to zvuk v uzavřené jeskyni s mnoha ozvěnami, který se v reálném světě nevyskytuje. Je zřejmě jen otázkou času, kdy se objeví hudební nástroje specializované na vytváření právě takového druhu hudby.
STOLETÍ HUDBY
Nová technika jako rozhlas, gramofon, kompaktní disky, kazety atd., umožnily v minulém století prudký rozvoj hudby. Není divu, že dvacáté století bývá označováno jako století hudby. Producentský průmysl navíc zjistil, že úspěch a peníze může přinést především rozmanitost, a tak využil popularizace různých hudebních tradic a míšení jednotlivých kultur. Prvky dnešních hudebních forem je třeba hledat v Africe, Číně, na ostrovech Karibského moře i v keltské, romské a arabské kultuře.
Melodie, které se zrodily před tisíciletími v mlhách západního okraje Evropy, znovu nacházejí široké masy posluchačů po celém světě. Do jisté míry se o to zasloužily USA. Když roku 1840 postihl Irsko hladomor, vystěhovaly se do Ameriky statisíce lidí. Kulturní dědictví, které si tito emigranti s sebou přivezli, se proměnilo v to, co dnes známe jako americkou country, blue-grass nebo folk. V šedesátých letech minulého století folkovou hudbu mezinárodně zpopularizovali Bob Dylan a Joan Baezová. Skotsko se vrátilo ke keltským houslím a k dudám, které byly kdysi ve válečných dobách zastrašující zbraní. Francouzská Bretaň začala oživovat staré zvyky, dialekty i hudbu a španělští hudebníci dnes hledají keltské stopy na celém Iberském poloostrově.
LÉČIVÉ ÚČINKY
Léčivá síla tónů je známa od nepaměti. V současné době vědci zjišťují mechanizmus léčebného účinku a jeho možné aplikace. Hudební terapie byla donedávna považována za nástroj psychologie a často byla spojována s představou ezoterických seancí. Dnes se předčasně narozené děti běžně zklidňují poslechem ukolébavky ze speciálních miniwalkmanů. Srdce jim při poslechu hudby bije pravidelně, pulz je stabilní. Hudba pomáhá lépe snášet bolest v zubařské ordinaci i v porodním sále. Je součástí rehabilitace po mozkové mrtvici a dokáže zpomalit postup Alzheimerovy nemoci. Američtí lékaři se pokusili hudbou ovlivnit pohybovou koordinaci u lidí s poškozením mozku. V některých rehabilitačních ústavech dnes pochodují pacienti po mozkové mrtvici za zvuků vojenských pochodů, protože se zjistilo, že dvoučtvrťový a čtyřčtvrťový takt činnost mozku stimulují nejlépe. Pacienti si mají tyto rytmy vnitřně osvojit a podle potřeby znovu vyvolat i bez vnějších podnětů. Ukázalo se, že zlepšení motorické koordinace je u takto trénovaného mozku trvalé.
U mnoha pacientů lékaři pozorovali, že hudba dokáže vyvolat i dávno zasuté vzpomínky, a uvažuje se o léčení epileptiků poslechem Mozartovy hudby. Britský vědec John Jenkins prokázal, že Mozartova Sonáta pro dva klavíry D dur (K 448) má vliv na epileptiformní (připomínající epilepsii) aktivitu mozku, což se projeví na měření elektroencefalografem (EEG). U dvaceti tří z dvaceti devíti epileptických pacientů, kteří tuto sonátu poslouchali, se snížila frekvence a intenzita epileptických záchvatů. Je to prý vlivem širokých a opakujících se vln v této sonátě.
Příznivý vliv údajně mají i jiné Mozartovy skladby a také Bachova hudba.
Základní otázka, proč má hudba terapeutické účinky, zůstává ale nezodpovězena. Teprve až bude jasné, které vlastnosti hudby ovlivňují lidský organizmus a především mozek, bude možné ji nasazovat cílevědomě na léčení konkrétních potíží.
Rytmus je nesilnějším impulzem, který dokáže ovlivnit náš organizmus. Na základě získaných poznatků jsou proto v současné době sestavovány speciální hudební programy například pro obsluhu podzemních raketových bunkrů, pro posádky atomových ponorek, nebo pro kosmonauty ISS. Jejich úkolem je mimo jiné regulace rytmu bdění a spánku v extrémních podmínkách.
VLIV NA MOZEK
Vědci dokázali, že poslech hudby rozvíjí nejen citlivost a tvůrčí činnost, ale i schopnost analytického myšlení. Podle kalifornských výzkumníků hudba rozvíjí poznávací schopnosti, takže dítě, které umí hrát na klavír, se lépe učí matematiku či další vědy než dítě, které se hudbou nezabývá. Rozvíjí se u něj časově prostorové vnímání potřebné pro poznávání, srovnávání a nacházení spojitostí. Tento typ vnímání a uvažování vyžaduje vzájemné propojení a spolupráci zvláštní skupiny neuronů v mozku a je důležitý pro studium matematiky a dalších přírodních věd, ale i pro hraní šachů. Výzkumy tuto teorii plně potvrzují.
Jak je to možné? Zpívá-li nebo hraje-li člověk na nějaký hudební nástroj, jeho síť nervových buněk se rozšiřuje v řadu unikátních spojení, která lze charakterizovat jako daktyloskopické stopy hudební činnosti člověka. Německý psycholog Helmuth Petsche dospěl k závěru, že lidé, kteří zpívají nebo hrají na nějaký hudební nástroj, vykazují mezi mozkovými polokoulemi (pravá řídí smyslové vnímání a levá řeč a intelekt) větší propojení, než bývá zvykem. Pokud člověk skládá hudbu, aktivují se nervové buňky v čelní části mozkové tkáně a podobné stopy zanechává čtení partitur.
Už před třemi stoletími německý filozof a vědec Gottfried Wilhelm Leibniz tvrdil, že hudba je skrytým aritmetickým cvičením. Řada vědců s ním dnes souhlasí. Jsou přesvědčeni, že hudební aktivita, šachy a počítání patří k intelektuálním činnostem stejného druhu, protože při nich vznikají podobné sítě nervových buněk.
Zdroj: 100+1
