Fragmenty

FiftyFifty, společenský magazín.
Fragmenty na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Fragmenty

FiftyFifty
Share

Fragmenty

seriál :: Snesitelné bytí

Když jsem byla na jihu Francie, tak jsem viděla na pláži muže v obleku, jak sedí na rozkládací židličce a kouká na moře. Byl duben.

Stála jsem na kraji rušné silnice. Visela jsem mezi totálním chaosem a naprostým klidem. Seděl tam asi hodinu. Možná déle. Já už jsem tam tak dlouho nebyla, protože jsem měla roli šíleného turisty, který ve třech dnech musí stihnout Nice, Saint Tropez, Monako, koupit si provensálské koření, navštívit místo, kde řádil Krišot, oceánografické muzeum, ochutnat nějakou rybu, vidět Verdonský kaňon... No zkrátka, bylo toho moc. Vzala jsem si tedy na pláži nějaké kameny. Mám je tady, kousek od sebe. Jsou hladké, od moře a kdybych je olízla, určitě bych ještě cítila sůl. A možná duben. Až pojedu na jih podruhé, beru si jen skládací židli.


Když jsem byla nakoupit (to už v Nuslích), našla jsem na zemi lístek. Stálo na něm "Martine, nezlob se. Sára. Nosím ho od té doby v kapse a přemýšlím, co mu ta Sára udělala. Nepřišla v noci domů? Dala mu facku? A co na to Martin? Odpustil jí? Obejmul? Nevím. Ale myslím na ně pořád. Možná ten lístek někdy někomu dám. Ať na ně myslí někdo jiný. Zatím jsou ale se mnou. Jdou sem nou k Bertramce, na Vyšehrad, procházejí se se mnou podél Vltavy a pořád v tom nemáme jasno.


Když jsem šla večer po Václaváku, myslela jsem, že je to nejhorší z mých večerů. Že nic nemá smysl, nic mě nečeká. Nic nebude a ani nic nechci. Na hranici beznaděje. Chtěla jsem potkat tramvaj. Nevidět ji přijíždět a najednou potkat. A pak jsem ho viděla. Invalidní vozík. Andělská tvář, ostatně jakou mají všechny děti. Něco mu chybělo. Bylo toho víc. Byly to nohy. Byly to ruce. Andělská tvář. Viděla jsem ji jen na pár vteřin, ale nikdy na ni nezapomenu. Vrátí mě pokaždé na zem. Andělé jsou, ne že ne. Sedla jsem si na lavičku a děkovala za nový den, za vzduch, který dýchám, za všechny blízké.


Když mi umřela babička, byla jsem právě na cestě k ní. Pořád jsem si říkala, že tam zajedu. Nebyl čas. Nebude už nikdy. A když už byl, nebyla ona. Když jsem dorazila, už tam nebyla. Odvezlo ji černé auto. Do nikam. Zůstal po ní porcelán, obrázky, brýle na stole, čaj v konvici, vůně v bytě. Už mi nikdy nehodí klíče z okna, nezavolá "Kde jsi byla tak dlouho, potvoro!" Vidím vějířky vrásek kolem očí. Promiň babi, že jsem přijela pozdě.


Štěstí je v malých detailech. Jen nám utíkají mezi prsty........






další články seriálu Snesitelné bytí



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.