Čím ošoupanější, tím lepší

Stepování bych charakterizovala jako velmi příjemný ťukající rytmus, který vhání úsměv přímo do srdce. Čím je pro vás step?
Step je pro mě největší životní závislostí. Nejlepším únikem od reality, světem plným jazzu a fascinujících rytmů.

Kdy jste propadla stepu? Měla jste nějaký svůj vzor?
Kdy přesně už nevím, ale muselo to být v ten okamžik, kdy jsem zjistila, že něco takového jako step vůbec existuje. Prvním impulsem a zároveň nejspíše dětským idolem byla neodolatelná Shirley Temple. Její filmy jsem zbožňovala!
Stepovat jsem začala až někdy v 7. třídě. Trvalo ale ještě několik let, než jsem našla styl a pedagoga, který mi vyhovoval. V současné době vzniká čím dál tím víc škol a kurzů stepu, ale jejich úroveň je u většiny velmi nízká, bohužel..

Koho obdivujete v současnosti, kdo je pro vás v tomto umění hvězdou?
Odjakživa jsem obdivovala bratry Petra a Pavla Hrubcovy. Patří k nejlepším stepařům nejen u nás, ale i v celosvětovém měřítku. Navíc se jedná o raritu, neboť jsou jednovaječnými dvojčaty a jejich vystoupení patří k opravdovým zážitkům!
Považuji za velkou čest, že Petr Hrubec je mým současným učitelem i stepařským partnerem.

Ovládáte styly tří kontinentů, který vám nejvíce přirostl k srdci?
Není tak úplně pravda, že ovládám styly tří kontinentů. Přestože jsem si vyzkoušela step u pedagogů z Afriky, Ameriky i Evropy, stále se jedná o step, který vychází z amerického stylu. Pouze každý na něj aplikuje jiný rytmus. Step je možné kombinovat s rytmy afra, funky či hip-hopu. Dnes jsou tyto „fúze“ velmi běžné a leckdy velmi zajímavé. Rozhodně už si dnes pod pojmem „step“ nemusíme vybavit jen klasika Freda Aistera s kloboukem a hůlkou.

Sama jste se, i přes velký úspěch, vzdala závodního stepu. Nemáte ráda soutěže?
Je pravda, že soutěžení mě neláká. To poslední, co podle mne do stepu patří, je rivalita a řevnivost, což ale logicky k soutěžení patří. Taková atmosféra mi ale nevyhovuje. Na druhou stranu není od věci se nechat jinými inspirovat či ze zajímavosti zhlédnout vystoupení jiných a zjistit, co je ve světe stepu nového. Proto nevylučuji, že se ještě někdy v budoucnu na nějaké to mistrovství vydám.

Kde se vám nejlépe stepuje? Na jakém povrchu zemském či na jakém místě?
Kdekoliv a kdykoliv je příležitost. Když už jednou stepu propadnete, jste ztraceni. Moje nohy jsou v neustálé pohotovosti: stepuju si na zastávce, ve frontě - v takovém případě ale samozřejmě bez plechů. Povrchů už jsem vyzkoušela mnoho, včetně nočního lisabonského náměstí, tentokrát i ve stepkách. Ovšem nejideálnějším povrchem je samozřejmě dřevěná podlaha, čím ošoupanější, tím lepší.

Dovedla byste jedním slovem definovat své pocity při stepování?
Slov mě napadá hned několik, ale ten nejpříjemnější pocit při stepování je asi naprostá BEZSTAROSTNOST.

Zdroj fotografií: Bettiny stránky, http://step.xf.cz/