České Vánoce

FiftyFifty, společenský magazín.
České Vánoce na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > České Vánoce

FiftyFifty
Share

České Vánoce

České Vánoce nejsou vánoční hra v klasickém slova smyslu, ale velmi svérázná adaptace starého známého příběhu, která je inspirována lidovým barokním divadlem, Ladovskými jesličkami a také dnešní většinově ateistickou společností, která Vánoce již dávno nevnímá jen jako svátky slavící Boží narození.

V inscenaci nejde jen o zvěstování narození Božího syna, ale i o zkoumání paradoxů, které tato skutečnost nese, je-li zasazena do českého prostředí. Vše se nese v duchu velké nadsázky a příběh přináší nečekané a paradoxní situace. Jinými slovy, vedle oblíbených i méně známých koled a atmosféry plné vánoční nostalgie se můžete těšit i na komické situace a dialogy, které ukáží, jak to asi mohlo vypadat, když do nejmenované vsi kdesi v České kotlině dorazila zpráva o narození spasitele. Věříme, že toto poněkud bizarní spojení vás dojme i současně pobaví.

Jiří Janků  „Vánoce jsou pohlazení po duši“

Po dvou letech se na prkna Divadla ABC vracejí České Vánoce, představení pro některé téměř kultovní, pro jiné nepřijatelně „znesvěcující.“ O dávných počátcích tohoto projektu i o jeho současnosti, ale také o pohodě Vánoc jsme si povídali s autorem Jiřím Janků.

Vzpomenete si, kdy poprvé zazněla myšlenka vytvořit hru na téma České Vánoce?

Ta hra vznikla úplně náhodou někdy koncem 90. let ještě v CD 94, kdy se rodil nový soubor, a původní osazenstvo mělo potřebu pokračovat v poetice, která už v té době byla na odchodu. České Vánoce vznikly víceméně jako taková recese pro herce a jejich fanoušky.


Měl to být jakýsi happening?

Vlastně ano, protože se České Vánoce zkoušely asi dvakrát po dvou hodinách. Na začátku jsme si rozdali texty a ty jsme pak v improvizaci rozvíjeli. Vznikla taková dvacetiminutovka, která se do celovečerního tvaru rozšířila teprve v dalších verzích. Jako student konzervatoře s námi tehdy spolupracoval skladatel Jan Kučera, který je už dnes celkem známý hudebník a dirigent. Ze svých kamarádů z konzervatoře tehdy vytvořil malý symfonický orchestr, takže to mělo skutečně úžasný klasický zvuk. V malém divadle, jakým je Celetná, to znělo opravdu půvabně. Novou verzi jsme pak vytvořili s Petrem Svojtkou v kladenském divadle, rozšířil se děj a přibylo i koled. Místo pěti nebo šesti z první verze jich bylo dvakrát tolik. Tuto verzi jsme pak před dvěma lety přenesli do Městských divadel pražských. Teď s obnovenou premiérou přibyly další dvě koledy a děj se opět trochu rozšířil. Tak nám to postupně narůstá...


Pro mě je velmi zajímavý výběr koled, které v představení zazní. Přiznám se, že z nich znám sotva tři. Jak jste je vybírali?

Koledy jsem částečně vybíral já, částečně hudebníci – aranžéři Jan Kučera a později Tomáš Kořének – a své slovo tu měl i režisér Petr Svojtka. Při výběru jsme se řídili několika kritérii: Já jsem vybral takový základ – koledy, které jsem měl doma na gramodeskách, a nebyly tolik známé. Pak jsme chtěli, aby v kontrapunktu k ději, který se odehrává v ryze českém prostředí, zazněly i koledy jiných národů. A do třetice jsme měli k dispozici zpěvník, kde je asi 500 koled, a z toho jsme dohledali zbytek – výběr byl často čistě účelový, protože některé písně vyloženě posouvají děj. Přitom jsme ovšem brali ohled také na to, aby to, co vybereme, bylo hudebně zajímavé.


Na rozdíl od původního provedení dnešní diváci „symfonický orchestr“ neuslyší. Jak jste si poradili s hudebním doprovodem v Městských divadlech pražských?

Změnila se orchestrace, ale počet nástrojů zůstal zachován – a hrají na ně výhradně herci. Je to obdivuhodné. Ne všichni totiž umí na nějaký nástroj, takže mnozí začínali opravdu z gruntu. Samozřejmě že je to pro ně náročné, značnou část zkoušení zaberou právě korepetice. Už půl roku před začátkem zkoušení jsme se sem tam scházeli a dávali to dohromady.


V textu hry jsem rozeznala inspiraci staročeskými hrami. Je to tak?

Samozřejmě. České vánoční hry jsou do jisté míry fenomén, který se ve světě příliš nevyskytuje. Náš text navazuje na tradici lidového divadla a na tento klasický půdorys jsme se pokusili naroubovat něco ze současné české společnosti, protože oslavy Vánoc s sebou nesou mnohé paradoxy. K Vánocům například patří betlémy. I když máme svátky spojené se sněhem a ledem, v betlémech se objevují palmy a písek. Jako dítě jsem to nikdy nechápal. Je v tom určitý paradox – Ježíškův příběh, který bereme jako „náš“, se odehrál o nějakých dva a půl tisíce kilometru jinde. Navíc je České prostředí specifické i tím, že společnost je majoritně ateistická, a přesto tato tradice stále žije. A všechny tyto paradoxy jsme chtěli nějak do příběhu zakomponovat. Vznikl tedy takový hybrid inspirovaný vánočními hrami, ladovskými jesličkami a současnou společností, která funguje tak, jak funguje.


Právě tyto paradoxy v textu vzbudily u některých diváků nevoli. Setkali jste se s takovou reakcí?

Samozřejmě že jsme se s tím setkali. Jedna skupina diváků se hrou nesmírně baví, považují ji za originální, ale našli se i lidé, kteří jsou naladěni předvánočně, nepochopí princip, se kterým se pracuje a ani ho nechtějí přijmout – pak mohou být rozladěni. Naštěstí je to ale jen nepatrný zlomek diváků. Podle mne to souvisí především s tím, že se v inscenaci pojmenovávají některé pravdy o nás Češích, které lidi neradi slyší. My si ale myslíme, že je dobře, když tyhle věci zazní, a to je taky důvod, proč s Petrem Svojtkou pořád šťouráme do fenoménu češství.

 
Co Vánoce znamenají pro vás?

Pro mě jsou to nejkrásnější svátky roku. Jako dítě jsem je měl spojené s hojností dárků, s pohodou a sněhem. Od dětství jsem trávil vánoční svátky u babičky na horách a mám na ně krásné vzpomínky. Dnes, když mám sám děti, se snažím, aby i jejich vzpomínky byly co nejhezčí, protože to si člověk nese celý život. Vánoce mám spojené s mnohými rituály, s pečením vánočního cukroví, s přípravou večeře a také návštěvou půlnoční mše. Jsou to svátky, na které se opravdu těším celý rok. Když pominu celý ten shon, který kolem Vánoc panuje, je to stejně vždy pohlazení po duši a setkání s rodinou. Člověk se na chvíli zastaví a užívá si čas v příjemné pohodě.


Takže společně popřejeme divákům, aby i jejich vánoční svátky byly stejně pěkné!

Ptala se Jana Soprová



České Vánoce
Obnovená premiéra 3. 12. 2010
Divadlo ABC


Režie: Petr Svojtka
Dramaturg: Jiří Janků
Scéna a kostýmy Marie Rašková
Hudba: Tomáš Kořének, Dominik Renč

Hrají:
Anděl: Dana Batulková / Eva Nádaždyová
Čert: Vasil Fridrich
Pastýř: Hanuš Bor
Starosta: Hynek Čermák / Zdeněk Velen
Starostová: Veronika Janků
Hospodský: Jaroslav Slánský
Manča: Kateřina Lojdová
Fanča: Svatava Milková
Anča: Zuzana Kajnarová
Franta: Lukáš Jurek
Tomek: Martin Písařík
Janek: Jiří Hána

Zdroj: tz






© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.