Režisér a scénarista Cristian Mungiu vyrostl ve třistaticícovém Rumunském městě Iasi a při své tvorbě čerpá dodnes z mládí prožitého v komunismu. Za jeho film, který právě dnes přichází do našich kin, se stal vítězem Zlaté palmy z MFF v Cannes a on sám o něm říká:
Kdosi zmínil, že když posloucháte postavy ve filmu z jiného pokoje, znějí jako lidé na domácím videu.“
Příběh sleduje jeden den dvou studentek, z nichž jedna se chystá k zakázanému potratu. Ten má provést pochybný doktor v hotelovém pokoji. Dívka si sebou nesmí zapomenout vzít igelitový ubrus ze stolu, ve filmu zvaný "vikslajvant". Depiluje si nohy a lakuje nehty. Její spolubydlící zatím shání mýdlo Lux a cigarety Kent. Jde si půjčit peníze od svého přítele, běží podplatit recepční do přeplněného hotelu a jede na schůzku s doktorem Bepem. Cigarety jsou třeba na úplatky, peníze pro doktora a doktor pro přerušení těhotenství její přítelkyně. Vše se komplikuje, musí svému příteli slíbit, že večer zajde na oslavu narozenin jeho matky a přinese 48, nebo raději 47 gladiolů. Doktorovi peníze nestačí a aby neměl pocit zbabrané a málo výnosné práce, a taky ze samého strachu z kriminálu snad, jelikož podstupuje přeci tolik rizika, chce víc. A příslib peněz od dvou mladých dívek ho v hotelovém pokoji nepřesvědčí...
Pak teprve zavede sondu, potrat má přijít samovolně. Místo zapomenutého "vikslajvantu" snad postačí igelitka. Oslava narozenin právě začíná a společnost v kravatách právě zasedá ke stolu. Je dospělá, vzdělaná, křečovitá a nesnesitelná. V hotelovém pokoji nikdo nezvedá telefon...
Podstatná část filmu je složena z rychlých, většinou pochmurných a oprýskaných záběrů. Podmínky k životu dělají z lidí ještě horší kreatury. Málokdo se zastydí, všichni chtějí alespoň trochu toho štěstí, peněz, amerických cigaret. Rodiče si nevidí na špičku svýho nosu, natož do duší svých dětí.
Je třeba zbavit se plodu. Možná si někteří budou přát jej nevidět. Každopádně pro ty druhé je vyhrazena plná půlminuta.
Dobře to dopadne?
Nakonec spolu obě dívky sedí v hotelové restauraci na večeři. Není nic, o čem by se dalo mluvit. Dají si minerálku, do talíře plného masa se jim nechce.
„Není to příběh o té době, ale o postavách,“ řekl režisér Cristian Mungiu k tématu, které si vybral jako první: potraty, které byly za totalitního režimu v Rumunsku zákonem z roku 1966 zakázané. „Efekt byl okamžitý. Už na počátku sedmdesátých let se rodilo mnohem víc dětí než před rokem 1966. Ve třídě vzrostl průměrný počet žáků ve třídě z osmadvaceti na šestatřicet, ve školách se ztrojnásobil počet tříd. Když jsem šel do školy já, bylo nás ve třídě hned sedm Cristianu. Už ani jména nestačila,“ vzpomíná na své dětství režisér, který se narodil právě na počátku této populační vlny, v roce 1968.
Nechtěné otěhotnění proto rumunské ženy začaly řešit ilegálními prostředky. „Podle důvěryhodných zdrojů při divokých potratech zemřelo za dobu komunistického režimu více než půl milionu žen,“
upozorňuje Mungiu.
Příběh nepovažuje za moralizování. „Lidé to tím způsobem mohou vnímat, ale není to tak. Vyprávím
zejména příběh o tom, co může způsobit nedostatek svobody a naopak. Když padnul komunistický
režim a interrupce přestala být trestným činem, měli jsme jen za první rok v Rumunsku milion potratů.
Nevěděli jsme, co s tím máme dělat,“ rekl Mungiu.
*Soutěž o lístky do kina Lucerna*
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
4 luni, 3 saptamini si 2 zile
Režie: Cristian Mungiu
Scénář: Cristian Mungiu
Kamera: Oleg Mutu
Hrají: Anamaria Marinca, Laura Vasiliu, Vlad Ivanov
Premiéra: 4.10. 2007
