Není to tak dávno. Přesněji řečeno, bylo to minulou středu, na ten den nezapomenu. Měla jsem totiž tu čest poznat vlastní (a dá se říct, že i kolektivní) myšlení.
Tedy...změnila jsem si mobilní tarif a byla nucena vyměnit SIM kartu. "Vaše nová SIM karta by měla být aktivována během pár hodin. Ten nejhorší scénář je 5 dní, ale to se stává opravdu jen výjimečně!" ujišťovala mě paní v prodejně. Fajn, říkám si, tu chvilku to vydržím.... CHYBA PŘI REGISTRACI SIM KARTY hlásil mi mobil neustále. Chyba! Chyba! Chyba!
Nejsem z těch, co by ihned panikařili a (zatím) v klidu jsem čekala, až mi operátor zprovozní mobil. Jde jen o pár hodinek... Čas běžel, mobil nezmoudřel a já potřebovala zařídit pár neodkladných věcí. Tenhle nápor už zvládal můj optimismus těžce. Co když mi někdo volal, psal a potřebuje moji rychlou odpověď? Co když je to něco důležitého, pracovního? Co když někdo potřebuje uchlácholit, zachránit před sebevraždou a volaný účastník je nedostupný? Muka. Pocit důležitosti i beznaděje. Pocit, že někde máte být a pokud tam včas nebudete, máte padáka. Pryč z práce, pryč ze života. A teď si představ, říkala mi mysl, která už veškerou naději surově zabila, že budeš moc čekat ještě 5 dní!
Proč zrovna já? No jistě, když už technické problémy, tak kdo jiný by je měl mít než právě já. Pět minut před zavřením a já právě doběhla do servisu naprosto vyřízená. "To je jen drobná chyba, chvilinku...Tak a teď by mělo být vše v pořádku. Můžu pomoci ještě jinak?"
Srdce tlouklo jak zběsilé, ale mobil už mi fungoval. Už jsem zase mohla komunikovat se světem. Vítězně jsem ho zapnula a čekala ten nával zpráv a nepřijatých hovorů. Co když mi volal třeba Hollywood, že? Nevolal. Ani Hollywood, ani nikdo jiný. Ve skutečnosti se za tu dobu nic nestalo, jen já a moje ego plašilo.
Jaké z toho plyne ponaučení? Máme o sobě úplně jiné představy, než jaké mají o nás ostatní. Stáváme se závislými na komunikační technice, na svém egu, které se nám snaží zajistit dost důležitosti a hlavně - ve skrytu duše vždy čekáme, že to nejhorší se jako na potvoru musí stát zrovna nám! Ach jo...