Westminsterský palác

Na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO byl Westminster (palác a opatství) a Margaretin chrám zařazen v roce 1987 jako místo korunovací britských panovníků, které má mimořádný symbolický a historický význam. V chrámu svatého Petra ve Westminsterském opatství (Westminster Abbey) je pochována řada britských panovníků, například Richard II. i nepřítelkyně na život a na smrt Marie Stuartovna a Alžběta I. a řada dalších. Palác sloužil celých pět set let jako královská rezidence. Dnes v budově, která má více než tisíc místnosti, sídlí britský parlament Dolní i Horní sněmovna.

Trocha historie
V sedmém století začala na místě dnešního Westminsterského opatství (Westminster Abbey) výstavba kostela. Pak už tudy kráčely velké dějiny. Roku 1050 král Eduard Vyznavač dává příkaz k postavení kostela a kláštera. 25. prosince 1066 se ještě v nedokončeném kostele dal korunovat Vilém Dobyvatel. O to, že se Westminster stal sídlem britských králů, se zasloužil Vilém Rufus, druhý normanský král dobyté Anglie, následník Viléma Dobyvatele. Na pozemku u Temže nechal postavit královský palác, protože tam už stálo opatství.

V roce 1245 se začalo s výstavbou dnešního chrámu Westminster Abbey, v roce 1540 získal titul katedrála.
Ve Velké hale (Westminster Hall) Westminsterského paláce se odehrávaly důležité historické události. Například tam byl vynesen rozsudek smrti nad Karlem I.

Dnešní Westminster
Když v roce 1834 vypukl ve westminsterském palácovém areálu požár a řada budov lehla popelem, byla příležitost, jak nahradit nesourodou směs budov novým důstojným komplexem. Budova se měla stát symbolem politické moci Velké Británie a zároveň ukázkou nejlepšího anglického umění.

Rok po požáru v roce 1835 byla na stavbu vypsána architektonická soutěž. Požadavkem byl novogotický tudorovský sloh. Ironií osudu se vítězem stal Charles Barry, který byl znám svou náklonností ke klasicistnímu stylu. Nicméně budovu vyprojektoval v požadované gotice. Úkolu se zhostil výborně snad i proto, že si jako spolupracovníka vybral Augusta Pugina, do té doby neznámého architekta, ale nadšence pro gotiku.

Barry vyprojektoval kolem zachovalých částí Westminsteru – což byla Westminster Hall a zbytky středověké kaple svatého Štěpána – nové místnosti pro Sněmovnu lordů, dále místnosti pro zasedání jednotlivých výborů, knihovny, kuchyně, jídelny a kuřácké salony. Jeho obrovskou zásluhou je, že se mu podařilo dát celému Westminsteru jednotný vzhled. Impozantní průčelí obrácené k Temži je dlouhé 289 metrů. Dominují mu dvě věže – Victoria Tower na jihu, v níž jsou uloženy zákony přijaté v Británii od roku 1497 a je tam také slavnostní vchod pro britského panovníka, a Clock Tower na severu s proslavenými hodinami a největším zvonem ve Velké Británii Big Benem.

Problémy
Pugin měl na starosti především interiéry. Oba architekti čelili řadě problémů. Nebylo jasné, kolik sedadel bude Dolní sněmovna potřebovat, vlekly se spory o vytápění, ventilaci a další otázky. Přesto byl komplex dokončen tak, že v roce 1846 v něm zasedli lordi v Horní sněmovně a v roce 1852 poslanci v Dolní sněmovně. Velké problémy přinesl Big Ben. Když ho poprvé chtěli zavěsit, rozlomil se. Nakonec byl do Clock Tower umístěn až v roce 1858.

Kritika v neztenčené míře pokračovala. Kdekdo věděl lépe, jak by měl Westminster vypadat. Poslanec Gladstone dokonce navrhoval Barryho pověsit, aby se zabránilo dalším hrůzám. Královna ho na návrh vlády naopak povýšila do šlechtického stavu. V roce 1852 umírá Pugin, Barry pokračuje dál. Po jeho smrti v roce 1860 štafetu přejímá jeho syn Edward Barry.

Minulost v současnosti
Každý rok v listopadu se odehrává stejná ceremonie. Královnu Alžbětu II. přivádí jeden z členů její osobní stráže do Westminsteru, kde královna přednese projev, který jí připraví předseda vlády a na němž panovnice nezmění ani slovo. Ceremoniál svou pompou nemá obdoby. Spojuje tak historii se současností, je připomínkou moci a slávy britského království i složité cesty britské demokracie. Královna dodnes zemi reprezentuje, ale už 150 let nemá žádné pravomoci. Ty jsou plně v rukou ministerského předsedy.



Zdroj: 100+1