Je to již pěkná řádka let, co jsme dostali za úkol provést inspekci v rámci jednoho projektu, na kterém jsme pracovali na Filipínách. Situace tam tenkrát nebyla zrovna růžová, místní povstalci bojovali proti vládě, přepadávali dopravní prostředky, vyhazovali do vzduchu různé objekty a vůbec tak prostě dělali život na tomto vzdáleném souostroví v uvozovkách zajímavějším. Logicky, nikomu se tam nechtělo cestovat. Nejen s ohledem na danou situaci, ale nekonečně dlouhý let, a pak ta nesnesitelná vlhkost a ukrutné horko dělaly Filipíny jednou z nejméně atraktivních destinací, kam jsme tenkrát létali.
Volba nakonec padla na mě (na koho jiného, že ano) a na mého kolegu Harryho. Na rozdíl ode mně byl Harry zkušený veterán podobných inspekcí, a tak jsem se nebál, vždy byl skutečnou oporou a hodnotným členem týmu s lidským, jak říkají Britové "reasonable" přístupem. Harry byl vůbec zajímavou osobou. Když vystudoval, oženil se, nastoupil do zaměstnání a těšil se na standardní rodinný život Američana střední třídy.
Bohužel, osud ovlivněný zrovna probíhající Vietnamskou válkou tomu nepřál. Zanedlouho po nástupu do práce vylosovali jeho datum narození v "rybí kouli" a musel narukovat.
(Na vysvětlenou, když začal být z důvodu expandující Vietnamské války nedostatek profesionálních vojáků - to, k čemu v současné Irácké válce ještě nedošlo, přistoupila americká vláda k náboru z řad civilistů a to tím způsobem, že losovali jednotlivé dny narození všech ročníků, které mohly být verbovány, a podle potřeby takto doplňovali stavy. Obrazně to je jako kdybyste do kulaté skleněné nádoby nasypali lístky s jednotlivými daty a z nich pak losovali. A protože takováto nádoba připomíná skleněné rybí akvárium, říká se v americké angličtině podobnému losování "fishbowl lottery".)
Harry tam strávil celkem 18 měsíců, byl několikrát lehce raněn, ale přežil a vrátil se šťastně domů. Nikoliv však již mnoho jeho kamarádů a spolužáků, kteří tam byli naverbováni s ním. Nerad na ta léta vzpomínal a téměř nikdy o svých zkušenostech a zážitcích z Vietnamu nemluvil.
Nicméně, nás čekala cesta do Manily, hlavního města Filipín, a poté ještě dlouhá cesta do naší konečné destinace. Vzhledem k tamní situaci a podmínkám jsme měli možnost si objednat soukromý vrtulník pro dopravu do místa naší inspekce a zpět, což jsme také udělali. Doletěli jsme do Manily, přepravili se na místní nám určený heliport a tam nás již čekal náš vrtulník. Naházeli jsme do něj naše zavadla, nasedli a místní pilot se s námi "odlepil" od letištní plochy a vyrazili jsme. Uběhlo pouze pár minut letu, pomalu jsme se blížili k okraji Manily, když Harry, který se mimochodem stále nějak nervózně rozhlížel, zpozoroval, že ukazatel paliva byl na minimu a blížil se k červenému poli. Harry se zeptal místního pilota co to jako má znamenat. Ten mu s ledovým klidem odvětil že nic, že ukazatel paliva nefunguje a že vše je OK a budeme pokračovat v letu. Ovšem Harry byl jiného názoru, zřejmě znal své po svém nedobrovolném pobytu ve Vietnamu, a začal neuvěřitelně řvát na pilota ať to okamžitě otočí a letí zpět na letiště odkud jsme právě vzlétli. Pilot to nejprve nechtěl nějak pochopit, ale když poznal, že Harry to myslí smrtelně vážně a že by také mohl jednu co nevidět "koupit", ač nechtěl, vrtulník otočil a za pár dalších minut jsme byli zpět na letišti.
Co dodat? Snad jen to, že po našem přistání se ukázalo, že ve vrtulníku bylo skutečně málo paliva! Pilot byl prostě kůže líná, nespolehlivá a hlavně nezodpovědná, a tak se s nějakou kontrolou prostě neobtěžoval a navíc byl skutečně v domnění, že ukazatel paliva nefunguje. Po dalších 10 až 15 minutách letu by nám došlo palivo a my bychom museli nouzově přistát (pokud by se nám to vůbec podařilo) do neprostupné džungle plné hadů a jiné podobné nebezpečné havěti. Je docela možné, že bychom buď nouzové přistání nebo pobyt v džungli nepřežili. Dá se říci, že nám třem Harry zachránil přinejmenším zdraví, když ne život. Opět se potvrdilo pravidlo, že všechno zlé je k něčemu dobré. V tomto případě Harryho nezáviděníhodné zkušenosti z Vietnamské války nás zachránily. Děkuji Harry, já nezapomenu ...
