Čtvrtina těchto koní žije v oblasti Exmooru ve velké Británii, která jim dala i jméno. Tady přežili koně bez péče člověka po celá staletí. První písemná zmínka o nich pochází již z roku 1086. Na konci druhé světové války se však dostali na pokraj vyhubení. V té době jich tu zůstalo jen necelých pět desítek. Přestože se je lidé v posledních desetiletích snaží cíleně chránit a jejich počet se výrazně zvýšil, jejich osud je stále nejistý, tvrdí odborníci z Velké Británie.
Budoucnost vzácných koní paradoxně ohrožuje i jeden ze zvolených způsobů jejich záchrany. „Některé spolky se snaží zvýšit atraktivnost těchto zvířat pro chovatele, a tím i jejich počet, tak, že část hříbat z chovných stád i těch každoročně odchycených na pastvinách ochočí a nabízejí jako jezdecké koně," vysvětluje Dalibor Dostál. Tím se však mění jejich fyzické parametry a vytrácí se vzhled divokých koní. Chovatelé totiž vyhledávají zvířata, která mají o něco delší nohy, krk a hlavu, takže jsou vhodnější k ježdění a působí elegantněji. Generaci za generací se tak tělesné proporce domestikovaných exmoorů vzdalují od původních. V plemenné knize jsou přitom jak volně žijící, tak domestikovaná zvířata stále vedena jako exmoorský pony.
Svoji divokost mohou ale ztrácet i koně volně žijícící na britských pastvinách. „Někteří nezodpovědní lidé totiž chtějí dopřát starým a nepotřebným domácím koním volnost, nebo se prostě chtějí zbavit mazlíčků, kteří je omrzeli, a vypouštějí je mezi volně žijící koně na exmoorských pláních," popisuje Dalibor Dostál. Přestože se divocí koně z Exmooru v přírodě s jinými plemeny nekříží příliš ochotně, prý byly již takové případy zaznamenány.
Domácí koně přivezení na exmoorské pastviny často nejsou odchytáváni z obav před reakcemi bojovníků za práva zvířat. „Je to přitom podobně absurdní, jako kdyby se v polské Bělověži, kde žijí divoká stáda vzácných zubrů, toulali američtí bizoni uprchlí z farmových chovů,“ dodává Dalibor Dostál.
Cizí koně tak představují vážné riziko pro čistokrevnost divoké populace. Genetické výzkumy z posledních let ukázaly, že právě koně z Exmooru svým vzhledem a zbarvením odpovídají původním divokým koním Evropy. Nedávno bylo navíc u exmoorských koní identifikováno několik unikátních genetických znaků, které jako jediní sdílejí s původními divokými koni z Evropy.
Kvůli těmto rizikům roste význam chovných stád divokých koní z Exmooru v rezervacích mimo Velkou Británii. Dvě taková stáda žijí od loňského roku na stepích v bývalém vojenském prostoru Milovice.
Zdroj:
