Spolu s autorem knihy Graffity Rules, bývalým ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, pracovali na scénaři plných osm let. Z původní knihy zbyla asi dvacetina, příběh se upravoval a větvil dle potřeb filmu, aby z něj nakonec byl dvou a půl hodinový filmový příběh. Po kritickém a tvrdém stříhání pro nás zbyl 105 minutový film, který uteče jako nic.
Poslední film Tomáše Vorla – Gympl není jen legrací ze školních lavic. V polovině filmu smích v sále ustane, dramatičnost příběhu se šponuje směrem nahoru. Ta štíhlá dívka nemá jen tak obyčejné trable a na její ruce je něco podivného. Graffiti vypadají dobře na střechách, vagónech metra a komínech, a policajti ve filmu vykazují postřeh a pohyb. Ne všichni rodiče jsou ideální, někteří jsou i despotičtí a vidí ve svých dětech obraz svých mindráků. A ti nejlepší učitelé jsou poprávu potrestáni, jak už to tak na světě chodí.
*FOTOSERIÁL Z FILMU*
Učitelský sbor
Při natáčení se filmový štáb asi dobře pobavil. Představte si sborovnu, ve které sedí elegantní a koketní ředitelka Eva Holubová a vedle ní pohledný a naivní učitel Tomáš Matonoha. Ti dva mluví k učitelskému sboru, jenž se skládá z pedantského profesora literatury Jiřího Schmitzera (místy připomínajícího šílence z Nanoalba od Tata bojs) a dále například z profesora fyziky s tváří Milana Šteindlera, který trvá na dodržování osnov, i když ví, že jsou plné nepoužitelných věcí. Kdo neumí vypočítat tlak vody vytékající z kohoutku válce o průměru pěti metrů, ten jako by nebyl. Sbor pak doplňuje teplý učitel tělocviku Martin Zbrožek a matikářka Veruna Dobešová. Sem tam přijde inspektor v podobě Pavla Teličky a na chodbách poletuje šílený školník – Tomáš Vorel.
Natočeno pořádně
Detaily dělají hodně. Vyplatí se opakovaně otravovat pražské známé sprejery, aby se uvolili ke spolupráci na tvorbě graffiti. Poslouchat tu správnou hudbu a dát prostor mladým hercům. Jiří Mádl a Tomáš Vorel jr. hrají klíčovou dvojici kluků, kteří se snaží dodělat gympl a úplně se z toho nezbláznit. Aby se tak nestalo, pobíhají v noci se spreji po střechách a depech metra. Doprovázejí je holky ze třídy, které mají propracovaný charakter a divák na konci snímku ví přesně, jaká to jsou stvoření a co je právě takto zformovalo.
Zuzana Bydžovská se odevzdala roli osamělé matky, vychovávající dva syny. Vášnivého sprejera a jeho menšího bratra. Díky její úloze nám příběh dává vědět, jak těžká je výchova a jak moc jsou rodiče bezbranní. Můžete jít třeba cestou kamarádské výchovy a ve chvílích nejtěžších si přihnout z lahve vodky. Můžete mít fůru pochopení a vydat se ze všech sil. Syn si stejně dělá co chce - například vyleze v noci z okna a jde si s igelitkou sprejů za svým.
V porovnání s předešlým Vorlovým filmem Skřítek, jde v případě Gymplu o daleko vážnější film. Není to jen tím, že by se v něm mluvilo a že postrádá vtip grotesek. Postavám je dán potřebný prostor, skutečně je poznáváme postupně a zcela. Tak se také dá pochopit jejich životní příběh, souvislosti a po konci zbude v hlavě pár otázek. Třeba jak moc zodpovědné je být rodičem nebo jak je možné, že ti, co mají ve školách čtyřky, jsou nakonec v životě úspěšnější než jedničkáři.
Gympl
Režie: Tomáš Vorel
Námět a scénář: Tomáš Houška, Tomáš Vorel, Pavel Nosek
Kamera: Marek Jícha
Střih: Marek Jícha, Tomáš Vorel
Zvuk: Jiří Melcher
Hudba: Wich, Indy & Wich, Super Croo, Tomáš Matonoha
Hrají:
Petr Kocourek - Tomáš Vorel jr.
Michal Kolman - Jiří Mádl
ředitelka Mirka - Eva Holubová
třídní Tomáš - Tomáš Matonoha
Pavla Malířová - Martina Procházková
Klára Krumbachová - Lenka Jurošková
matka Petra - Zuzana Bydžovská
otec Pavly - Tomáš Hanák
Kolman - Jan Kraus
Kolmanová - Ivana Chýlková
češtinář Karel - Jiří Schmitzer
fyzikář Milan - Milan Šteindler
tělocvikář Jaroslav - Martin Zbrožek
matikářka Miládka - Veruna Dobešová
biologikářka Vlastička - Lenka Horáková
inspektor - Pavel Telička
Do kin - 27.9. 2007
www.gymplfilm.cz
Úryvky z rozhovorů
Tomáš Vorel - režisér
Na filmu Gympl jste měl odborného poradce pro graffiti, film dotvářeli další lidé z této komunity, jaká byla vaše vzájemná spolupráce?
Na začátku byl velký odpor a jejich naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Nakonec jsme takové lidi našli a měli jsme štěstí, že Pasta Oner, Dick a Masker mají za sebou takovou tu první mladistvou graffiti školu, kdy je všechno jen negace. Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě s tím spojené, ale kluci srazili moje filmařské představy na zem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost. Takových situací jsme během příprav filmu a natáčení řešili desítky.
Tomáš Vorel jr.
Jakou průpravou jsi prošel v rámci malování graffiti před natáčením Gymplu?
Začalo to tím, že jsem dostal od produkce krabici sprejů a babička udělala právě na tom svém domě ústupek a ve dvoře domu nás nechala si to zkoušet. Samozřejmě za podmínky, že to pak opravíme. Naučit se malovat graffiti trvá tak dlouho, že jsem nepochytil pořádně ani základy. Samozřejmě jsem se musel naučit, jak držet sprej, jak dělat pohyby rukou atd., to bylo takové základní desatero, ale pětadevadesát procent všech tahů ve filmu je dílem rukou někoho jiného. Paradoxem je, že Jirka Mádl je v tom filmu jako nováček, tak si mohl malovat co chtěl, protože na něj nebyly kladeny žádné nároky.
Tomáš Matonoha
Jak na vás zapůsobila vydařená scéna malování gaffiti v noční Praze na Letné, která skončí honičkou s policajty?
Bylo to výtečné natáčení, protože ta scéna je natočená s magií, která tam byla i během natáčení. Naplnilo to mou představu toho, co sprejeři dělají, vrchol drzosti a zároveň odvahy… Kam až jít, do čeho se pustit, že to potom uvidí „půl Prahy“. Rozumím tomu dobrodružství a rozumím tomu myšlení, ale ne natolik, abych chodil s graffiťákama po Praze a hledal nějakou skulinku nebo nepočmáranou zeď.
Eva Holubová
Není film vůči školství příliš kritický?
Myslím, že film nekritizuje školství a školu, ale ukazuje vztahy a dialog dvou generací. Na jedné straně ta starší, v našem případě vyrůstající a vychovávaná v totalitě, která si své sebevědomí opírá o postavení a začlenění se do prověřené instituce, bojí se každé změny, které nerozumí, každé individuality, která se nedá zařadit do patřičné kolonky, generace, která se ráda pohybuje životem v davu či ve smečce, tedy ta, do níž patřím i já; na straně druhé ta mladá, kterou sice vychováváme my, ale ona se narodila a vyrůstá v úplně odlišných společenských podmínkách, i když přesně neví, co svoboda je, touží po ní celou svou bytostí, opírá se o své mládí, nemá obavy z budoucnosti, nepřemýšlí o ní, chce žít naplno, tady a teď, jenom často neví jak. Nemá vymezené mantinely ideologickými dogmaty, ale nemá ani vzory a ideály, ke kterým by dobrovolně vzhlížela. Často tápe a neví, čeho či koho se chytit. Dochází k neporozumění a nedorozumění.
Tomáš Hanák
Ve filmu hrajete „otce přísňáka“, bylo těžké se do této role stylizovat nebo jste i ve skutečnosti přísným otcem? Samozřejmě myšleno v přijatelné míře…
To není „přísňák“, to je psychický terorista a zasloužil by trest smrti ušmiknutím mozku motorovou pilou v přímém přenosu! Původně, při čtení scénáře, jsem doufal, že alespoň tón hlasu bude trochu přátelský, otcovský, ale kdepak. Chudák dcera, myslím filmová. Mé dvě vlastní dcery snad tak hrůzné zkušenosti nemají, ani malý synek ne. Ovšem několikrát mi nervy samozřejmě ruply a přišly vyvalené bulvy, lety předmětů, letělo i sprosté slovo. Těch nemnoho okamžiků mě pochopitelně bude mrzet do smrti smrťoucí. Ale žádná traumata jsem u svých dětí nezavětřil.
