Vlak a chlast

FiftyFifty, společenský magazín.
Vlak a chlast na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Vlak a chlast

FiftyFifty
Share
 >  > 

Vlak a chlast

Vlak a chlast

Do odjezdu vlaku zbývalo pět minut. Pět minut je dost na to, aby si člověk ještě stihl koupit něco k jídlu, tedy v případě, že u bufetu nebude někdo zdržovat nebo dokonce někdo v množném čísle vytvářet frontu.

Měla jsem štěstí, byl tam jenom mladík, který si kupoval kapučíno, a zatímco se mu vařila voda, paní mi prodala jídlo. Nákupem jídla jsem strávila zhruba minutu. Necelou minutu tam byla také nějaká žena. Už když jsem ji periferně zahlédla, docela mě zaujala a hlava se mi samovolně otočila přímo k ní.

Bylo to tělo, jež se rezignovaně potácelo k bufetu. Bylo to tělo bez energie, bez života, poškozené jedy. Vyhaslé oči se na nikoho nedívaly, jenom vedly tělo k momentálnímu cíli. Ačkoliv tělo stálo tak, že jeho dech nesměřoval na mě, silně jsem cítila líh.
„Půllitr vodky,“ řeklo tělo.
„Áno, to máme sto deset korun,“ na to prodavačka profesionálně vstřícným až veselým tónem. Ruce položily na stolek stokorunu a snažily se vylovit v peněžence drobáky, jenomže se tak klepaly, že peníze musely vysypat a teprve potom příslušnou minci daly prodavačce, vzaly vodku a dál už to nevím, protože jsem odcházela na vlak.
Od jisté doby chodím na vlak raději dřív. Je to přesně od té doby, co jsem si uvědomila, že vlak má sílící tendenci mi ujíždět.
V přestupní stanici jsem měla téměř dvacet minut, ale byla jsem již syta, tak jsem si šla zakouřit. Venku jsem zahlédla člověka hodně extravagantního, místy až nevkusného a někdo by se ho nejspíš bál. Když jsem ho viděla zblízka, utvrdila jsem se v dojmu, že je na cestě stát se „tělem“. Zastavil mě a já jsem věděla, že bude somrovat peníze, přesto mě to trochu zklamalo, možná jsem podvědomě čekala něco extravagantnějšího. Chtěl jakýkoli drobák, pochopila jsem se zvýšenou námahou z jeho alkoholového vyjádření, ale koruna byla málo, protože rohlík stojí sedm. Potěšilo mě, když jsem zaslechla, že nejdřív sockuje na rohlík a pak zase na chlast. Ale možná jsem to špatně rozkódovala, možná říkal něco jiného. Dala jsem mu na rohlík a šla jsem na vlak. Šla jsem krokem lehkým a klidným, neboť času bylo stále ještě dost.
Zhruba v polovině cesty nastoupil pohledný starý muž. Vlasy měl už úplně bílé, a tak celkově na něm bylo dost stop stáří, tipla bych si, že dokonce víc, než jeho věku přísluší. Přesto na něm byla zřejmá někdejší atraktivita, která teď už pouze prosvítala přes jakousi obhroublost. Halasně pozdravil staršího pána sedícího u dveří a posadil se k němu. Pán nejevil žádné známky radosti, nicméně chvíli se snažil reagovat. Hlučný chlapík tedy pokračoval dál, a to přímo ke mně. Předpokládala jsem, že jde o „pinklého“ chlapíka, který bude veselý, bude mu rozumět a bude plácat sice rozmáchle a pateticky, ale bude to dávat smysl, koneckonců nějaké zkušenosti nepochybně má. V takovém případě bych s ním byla ochotna konverzovat, přičemž nepopírám, že by mě uklidňovalo vědomí mé brzké výstupní stanice. Jenomže jsem se s předpokladem sekla, všechno bylo přesně naopak a bylo to smutné, otravné a chvílemi jsem zadržovala dech, protože chlapík zrovna nevoněl. Taky jsem se chvíli snažila, ale výsledek a smysl žádný, tak jsem mu slušně stručně vysvětlila, že tuhle ani jinou hru s ním hrát nebudu. Byla to zvláštní jízda, během níž jsem potkala ženu středního věku, mladého muže a starého muže, tedy lidi ve zcela rozdílných životních etapách, ale přesto měli všichni něco společného; všechny jsem potkala v souvislosti s ČD. Potom jsem vystoupila a na žádný další vlak už jsem nešla.







© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.