Byla to nějaká vychrtlá čtyřicátnice. Když mluvila do telefonu, měla špatně skrývaný přízvuk, sahající pravděpodobně někam k Rusku. Když jsem vystupoval z autobusu, všiml jsem si, že mám na rameni pár jejích žlutých vlasů. Trochu s odporem jsem je sundal.
Na autobusovém nádraží už na mě čekal Zbyněk. K jeho novému domu to bylo asi tak 15 minut jízdy. Byl jsem rád, že ho vidím. Naposledy to bylo snad před pěti lety. Vypadal trochu unaveně, ale pořád to byl takovej medvěd, kterej když mě přátelsky plácne po zádech, tak mám co dělat, abych udržel rovnováhu. Jeho manželku jsem neznal a byl jsem na ni zvědavý. Když jsme zastavili před domem, vyběhla ven, aby mě přivítala. Byla nejméně o dvě hlavy menší než on, usměvavá, vlasy stažené do culíku. Byla trochu kulaťoučká, ale myslím, že Zbyňkovi se vždycky líbily holky, co byly místy trochu obalené. Tak trochu. Při pohledu na jeho ruce mi to připadalo nějak samozřejmé.
Udělala nám výbornou večeři a pak jsme otevřeli víno. A další. A další. Bylo to fajn. Měli jsme si co vyprávět, mnoho se za ty roky změnilo. Já se rozvedl, on naopak oženil, má novou firmu, daří se, spoustu plánů… vycítil jsem ale mezi nimi nějaké napětí. Jako by si dávali pozor, aby se jeden druhého náhodou nedotkl. Nevypadalo to, že by bylo po nějaké hádce. Spíš něco, co někde uhnívalo a nemluvilo se o tom. Blanka šla spát jako první. My jsme otevřeli ještě jedno víno. Začal s tím sám.
Že je toho na něj poslední dobou trochu moc. Firma sice šlape dobře, ale musí tam být pořád. Vrací se domů dost často pozdě a Blanka, no znáš to, je asi trochu naštvaná. Měl bych se jí víc věnovat. Ale co mám sakra dělat, vždyť to dělám všechno pro ni. Tenhle barák musí někdo zaplatit. A spoustu dalšího taky. Nějaký čas to ještě takhle bude chodit. Po telefonu to řídit nemůžu. No a když se vracím domů, tak už je většinou v posteli. Otočená zády. Citím ji, jak voní, tak rád bych se jí dotknul, ale vím, že by spustila. Má ten zadek vyšpulenej, vidím ho i přes tu deku. Zbláznil bych se z toho. Tak to raději ani nezkouším. Pak na sebe ráno koukáme u snídaně, bavíme se o blbostech, dám jí pusu a jdu. Už to trvá několik měsíců a je mi z toho nanic. Vážně nanic. Hrozně mi chybí. Aspoň kdyby se ke mně přivinula. Pod jednu deku. Tohle je vážně k nesnesení. Jsme spolu přece pár let. Přece už to takhle nebude napořád.
Chtěl jsem mu k tomu něco říct, ale toho vína bylo pro tenhle večer už hodně, tak jsme to nakonec vzdali a šli spát. On do svojí studené postele a já měl ustláno v pokoji pro hosty. Byla tam zatím jen postel, noční stolek a malá skříň. Připadal jsem si trochu jako v hotelu.
Zůstal jsem tam skoro tři týdny. Trávil je v domě, na zahradě, procházel se po městě a celé mi to hrozně uteklo. Blanka byla často přes den doma. Pracovala někde jen na poloviční úvazek, spíš aby se nenudila, než že by musela. Byla příjemná a myslím, že jsme si docela padli do oka. Ten den, kdy jsem odjížděl jsme spolu všichni tři posnídali. Zbyněk odjel a já si dal ještě s Blankou kafe. Vypadala trochu nervózně, pořád kolem mě chodila. Vždycky se nadechla, že něco řekne, a pak jako by si to rozmyslela.
Tak co se děje, snažil jsem se jí trochu pomoct. Když spustila, měla už celé zaslzené oči. ,,Když mi spolu vůbec nespíme. Já vím, že toho má hodně. Snažím se mu pomoct, nic po něm nechci, zařídím vše potřebné kolem domu, ale on stejně večer přijde, lehne a spí. Já se pro něj celej večer připravuju, vezmu si to nejhezčí prádlo a nic. Ležím a čekám, že se přitulí, ale nic. Normálně usne. Vždyť spolu nejsme tak dlouho. Přece už to takhle nebude pořád. My se jinak vůbec nehádáme. Mám ho pořád stejně ráda. Já už nevím, co mám dělat Roberte. Pohladil jsem ji po tváři a utřel jí slzy. Nic nedělej Blani. Jsi úžasná, naprosto úžasná. Jen se prostě otoč. Otoč se na druhou stranu, nic víc. Objal jsem ji na rozloučenou a vyrazil zpátky do Prahy.
Bylo mi dobře. Cítil jsem se odpočatý a už mi začal chybět ten chaos, ve kterém běžně žiju. Těšil jsem se domů, jako nikdy. Na autobusovém nádraží stála zase ta žena se žlutými vlasy. Nastoupil jsem do autobusu až jako poslední. Nechtěl jsem, aby si ke mně znovu přisedla.
