Historie Novgorodu začala v polovině devátého století. V bažinatém kraji na ruském severozápadě nedaleko řeky Volchov založili skandinávští dobyvatelé Varjagové v čele s vládcem Rurikem osadu. Podle legend se jmenovala Holmgard. Protože oblast byla osídlena rovněž slovanskými kmeny, začalo se jí v ruštině říkat Novgorod (novyj gorod, nové město).
Poloha nového sídla nebyla vybrána náhodně. Řeka Volchov jej spojovala s Ladožským jezerem a řekou Něvou dále s Baltským mořem. V blízkosti Novgorodu leží Iľmenské jezero, kde má svůj počátek řeka Dněpr tekoucí do Černého moře a Volha směřující ke Kaspickému moři. Město mělo po vodě přístup k obchodním centrům evropského severu i k hlavním trhům Orientu – Konstantinopoli, Bagdádu a také k sídlům na Hedvábné stezce, kterou se dopravovalo hedvábí a koření ze vzdálené Číny.
Počátky
Soužití skandinávských Varjagů s místními Slovany bylo plné rozbrojů. Legendy říkají, že zásluhu na sjednocení měl kníže Rurik, zakladatel vládnoucí dynastie, k níž se hlásili ruští panovníci více než sedm set padesát let. Rurik měl v Novgorodu sídlit od roku 860 n. l. Staré ruské letopisy dále uvádějí, že roku 882 n. l. se Rurikův následovník novgorodský kníže Oleg vypravil po proudu Dněpru a zmocnil se Kyjeva. Podrobil si sousední slovanské kmeny – Drevljany, Severjany a Radičimiče, stal se pánem Novgorodu i Kyjeva a získal obrovskou moc nad celou dněperskou oblastí. Tak vznikla Kyjevská Rus, první státní útvar na ruském území. Ačkoli Novgorod nebyl centrem Kyjevské Rusi, díky obchodu získával rychle na významu.
V jedenáctém století se nadvláda Kyjeva stala pro obyvatele Novgorodu neúnosnou. Roku 1136 svrhli panovníka, nejstaršího syna kyjevského knížete Vsjevoloda Mstislaviče, a založili vlastní nezávislý stát. V době největší slávy ovládal území od dnešního Estonska po pohoří Ural o celkové rozloze větší než 300 tisíc čtverečních kilometrů.
Společenské poměry
O novgorodském suverénním státu se někdy hovoří jako o republice, zejména kvůli jeho zvláštnosti – voleným vládcům s titulem knížete. Zatímco v ostatních ruských knížectvích se vláda předávala z otce na syna, novgorodský kníže byl volen na krátké období. V přísaze se kníže zavazoval, že bude chránit svobody města, respektovat jeho zákony, že bude přebývat za branami města a jeho stráž nebude mít víc než padesát mužů. Vládce Novgorodu nesměl vlastnit nemovitosti, obchodovat ani poskytovat úvěry. Jeho příjem pocházel z vybraných daní a pokut.
Nejvyšší moc ve státě patřila shromáždění, kterému se odpradávna říkalo věče (veščať znamená mluvit). Shromáždění přijímalo zákony, rozhodovalo o vyhlášení války, ratifikovalo smlouvy a volilo knížete a jeho úředníky. Členy shromáždění mohli být jen ti, kdo bydlili v blízkém okolí Novgorodu. Jen oni mohli slyšet vyzvánění, jímž byli členové věče svoláváni k zasedání.
V čele volených orgánů stáli úředníci zvaní posadniki. Dohlíželi na pořádek ve městě, zejména na ochranu trhů i zahraničních obchodníků. Jejich souhlas byl nezbytný pro každé rozhodnutí, které učinil volený kníže. Vliv posadniků vzrostl tak, že od roku 1303 se v některých smlouvách jméno knížete už ani neobjevuje. Uvádělo se tu však, že podepsaní úředníci zastupují všechny obyvatele Novgorodu. Dokladem svrchovanosti byl přídomek Veliký, pod nímž stát vystupoval od konce třináctého století.
Centrum obchodu
Novgorod těžil ze své polohy, bohatl a sílil. Němečtí a švédští obchodníci tam přebírali zásilky zboží z východu. Přes Lübeck a další města do Novgorodu proudila sůl, víno, pivo, flanderské, anglické a německé látky, kovové výrobky z Magdeburgu a další zboží. O intenzitě obchodu svědčí četné nálezy mincí podél celé obchodní cesty. Když se ve středověku mezi evropskými měšťany rozšířila móda oděvů z kožešin, bohatli na ní ruští a němečtí obchodníci a s nimi i severoevropská hanzovní města. Žádaný byl i ruský med a vosk.
Novgorod hrál na ruském severozápadě podobnou úlohu jako Benátky a Janov ve Středozemním moři. V třináctém století byl jeho vliv tak velký, že italští obchodníci přijímali opatření, aby vzácné orientální produkty nesměřovaly v nadměrné míře na sever do Novgorodu.
Poklady města
Cestovatelé, kteří do Novgorodu přijížděli, překvapoval jeho evropský a zároveň ruský vzhled. Město se rozkládalo na obou březích řeky Volchov. Na pravém ležela stará pevnost – kreml s hradbami dlouhými téměř čtrnáct set metrů. V jejich obvodu byla v letech 1045 až 1050 postavena katedrála Svaté Sofie (správněji Svaté moudrosti) po vzoru podobné katedrály v Kyjevě, pro kterou zas byla vzorem slavná konstantinopolská katedrála stejného jména. Je to prostá stavba v byzantském stylu s jednoduchou fasádou, hlavní zlatou kupolí a čtyřmi postranními stříbrnými kupolemi. Šestá kupole kryje věž se schodištěm. Na západní straně se nachází tzv. Magdeburský portál, jehož dveře pokrývají ozdobné bronzové desky s biblickými výjevy. Autory výzdoby byli věhlasní magdeburští kovolijci Riquin a Waismuth.
Součástí novgorodského kremlu je Fasetový palác pokládaný za nejstarší stavbu svého druhu v Rusku, nejstarší ruská zvonice a věž s hodinami. Mimo opevnění se nachází celá řada dalších kostelů, z nichž některé byly poničeny nebo zcela demolovány za nacistické okupace a po válce opět vystavěny.
Mísení vlivů
Novgorodská pevnost chránila přístav umístěný na druhém břehu řeky. Prostoru dominovalo rozlehlé tržiště – Jaroslavský dvůr, v jehož bezprostřední blízkosti vybudovali obchodníci z měst německé Hanzy kostely a budovu své pobočky. Tak jako v jiných evropských městech žili němečtí obchodníci odděleni od ostatních obyvatel ve čtvrti nazvané podle kostela Peterhof neboli dvůr Svatého Petra, a podléhali vlastní jurisdikci.
Čtvrť Peterhof měla pro hanzovní města velký význam. O vliv nad ní docházelo k častým sporům. Dnes se z ní mnoho nezachovalo. Většina kupeckých domů byla postavena ze dřeva a vzala za své během několika požárů.
Významnou památkou Novgorodu je chrám Kristova proměnění z roku 1374. Jako Jediný v Rusku je vyzdoben freskami byzantského malíře Theofana. Jeho žákem byl nejslavnější ruský malíř ikon Andrej Rublev. Na kupeckém břehu ležel i kostel Theodora Stratilata s vysokými lomenými okny, který byl později mnohokrát napodobován po celém Rusku.
Sláva a úpadek
V třináctém století ovládali většinu dnešního Ruska asijští kočovní Tataři. Přinutili ruská knížata platit poplatky a záměrně mezi nimi vyvolávali spory, aby zabránili společnému odporu. Platit poplatek se rozhodli i novgorodští obyvatelé. Město tím uniklo zkáze, ale jen na čas.
Severoruská knížectví ve stejnou dobu čelila invazi řádu německých mečových rytířů podporovaných Švédy. Roku 1240 se utkala na řece Něvě švédská vojska s vojsky ruských sjednocených knížectví, která vedl novgorodský kníže Alexandr. Švédové utrpěli zdrcující porážku. Novgorod si uhájil postavení i přístup k Baltskému moři. Alexandr, řečený Něvský, dokázal porazit i křižácká vojska u Čudského jezera a zastavit nápor německých dobyvatelů.
V té době zasedli na trůn v Moskvě panovníci, kteří začali zvětšovat oblast svého vlivu. Jedním z nich byl Ivan III., řečený Veliký. Ve snaze sjednotit všechna ruská knížectví pod svou vládou dobyl v roce 1475 Novgorod a celé jím ovládané území připojil ke své říši. Byl to konec volených panovníků i všeobecných shromáždění. Němečtí kupci byli zajati a jejich obchodní zastoupení uzavřeno. Suverénní novgorodský stát byl navždy minulostí. Město začalo upadat a svého někdejšího vlivu již nikdy nedosáhlo.
Slavná minulost města byla oceněna až v roce 1992, kdy byly vybrané památky Novgorodu zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. O šest let později bylo jméno města doplněno přídomkem Veliký jako připomínka původního názvu z dob nezávislosti. (hh)
Zdroj: 100+1
Veliký Novgorod
11.10.2010
Půl století patřil k nejbohatším svobodným městům severní Evropy. Desítky kostelů skrývající nejkrásnější ruské fresky a ikony i opevněný hrad řadí Novgorod k nejvýznamnějším kulturním památkám lidstva. Na Seznam UNESCO byl zapsán v roce 1992.
