Vědci v Antarktidě objevili podpovrchové jezero a tzv. ledovcové mlýny..

FiftyFifty, společenský magazín.
Vědci v Antarktidě objevili podpovrchové jezero a tzv. ledovcové mlýny.. na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Vědci v Antarktidě objevili podpovrchové jezero a tzv. ledovcové mlýny..

FiftyFifty
Share
 >  > 

Vědci v Antarktidě objevili podpovrchové jezero a tzv. ledovcové mlýny..

Vědci v Antarktidě objevili podpovrchové jezero a tzv. ledovcové mlýny..

..A není to vůbec dobrá zpráva. Průměrná nadmořská výška území? 1958 metrů. Rekordní naměřená teplota? Minus 89,2 °C. Už asi tušíte. K tomu necelých čtrnáct milionů kilometrů čtverečních rozlohy, překrytých ledem. Ten dosahuje v nejsilnějším místě hloubky 4700 metrů, v průměru pak kolem 1800. Ano, řeč je o nejmrazivějším místě světa, Antarktidě.

Vědci v Antarktidě objevili podpovrchové jezero a tzv. ledovcové mlýny..zoom

Tento kontinent však zdaleka není stabilní a neměnnou ledovcovou krou kdesi kolem Jižního pólu. Jak upozorňují holandští výzkumníci z Utrechtu, je pátý největší světadíl mnohem více zranitelný, než jsme si dosud mysleli. A my s ním. Pokud by všechen led z Antarktidy roztál, stoupla by hladina moří o 55 metrů.

Jak informuje žurnál Science Alert, aktuální výzkum týmu holandských geofyziků přináší zásadní změnu pohledu na Antarktidu. Jejich výprava ke „kráteru“ na východě kontinentu, v lokalitě nesoucí jméno belgického Krále Baudoina, totiž potvrdila, že zmíněná prohlubeň vůbec není kráter, ale „jezero“. Jedny i druhé uvozovky jsou na místě, už proto, že se pohybujeme v krajině věčného ledu. O přítomnosti dva kilometry široké terénní sníženiny s výrazně tmavším ledem podávají od roku 1989 občasné zprávy piloti, kteří nad nad daným územím přelétli. Po dlouhá léta se spekulovalo o tom, že tato sníženina je kráterem, stopou zanechanou meteoritem.

Tato populární teorie však byla stále častěji zpochybňována. Nesouhlasili s ní ani lidé z Utrechtské univerzity v týmu Stefa Lhermitta, kteří se rozhodli tento přírodní fenomén prozkoumat přímo na místě. Proč se tak neučinilo už dávno? Na obhajobu zastánců možných teorií o původu terénní sníženiny je zapotřebí uvést, že místo se nachází 400 kilometrů od nejbližší polární stanice a cesta k němu, která je možná jen po několik týdnů v roce, obnáší třídenní cestu na sněžných skútrech. Když tedy Stef Lhermitte dosáhl svého cíle a spatřil o tři metry pod terén zanořenou plochu, mohl konstatovat jediné: „Rozhodně se tu nekoukáme na kráter meteoritu, ale něco ještě vážnějšího. Tmavší plocha je ledem překryté propadlé jezero.“

V čem je problém? Jezero je přímým dokladem výrazného oteplení v regionu, který jsme dosud považovali za definitivně zmrzlý. Na místě také zaznamenal přítomnost tří ledovcových trhlin, tzv. ledovcových mlýnů, které si můžeme představit jako vertikální průrvy vykotlané tající vodou v ledu, které ji sváděly dvěma směry pod led. Podobný pohled nebyl zkušeným polárníkům cizí, pracující led, ledovcové jeskyně, kanály a zamrzlá jezera dobře znají například z Grónska. Jenže Antarktida byla vždy považována za příliš chladnou a kompaktní na to, aby tu k podobným jevům docházelo. Lhermitte s kolegy lokalitu prozkoumal a pořídil sérii záznamů, aby vyvrátil možné pochybnosti. Jenže naznačený odtok natáté vody a ledovcové mlýny jim nedávaly moc prostoru.

Na místě je jistě otázka, jak vůbec může v mrazivých pustinách Antarktidy něco tát? Odpověď je poměrně prostá a vychází z přírodních fyzikálních procesů, ovlivněných dnes s největší pravděpodobností klimatickým oteplením. Nad Antarktidou totiž vanou tzv. katabatické větry (ze středu směrem k pobřeží). Jejich působení se nemusí zdát zásadní, protože dosahují síly jen okolo 35 km/h. Jsou ale na dané poměry teplé a suché a proto na příhodných místech rozrušují ledový povrch. K samotnému tání ledovců by nestačily, ale tím, že vyvanou povrchovou vrstvu sněhu na „holý“ led, vytvoří několik okem viditelných tmavších míst. Tato tmavší místa pak více přitahují sluneční paprsky, než výrazně odrazný povrch zasněženého ledu. A tady pak dochází ke skutečnému tání.

A pak už je to jen sebe posilující zpětná vazba. Čím je vrstva natátého ledu-vody silnější, tím je tmavší, a o to více pak přitahuje sluneční paprsky. Voda na povrchu ledovce pracuje, narušuje jeho strukturu a nahlodává původní krustu. A vzniká zahloubené jezero, které může při pohledu z výšky připomínat „kráter“. „Tlak této vody na ledovcové podloží byl tak výrazný, že zde došlo proboření či průsaku vody pod povrch. To, co tu vidíme, je pozůstatek povrchové nebo podpovrchové roztáté vody z jezera,“ vysvětluje Jan Lenaerts, člen badatelského týmu.

Tento mechanismus, narušující strukturu ledovců, obvykle zastaví působení dalších přírodních podmínek. Namrzlá hladina jezera ztracená v ledovcích při vánici zasněží, stane se bílou a přestane tát. Proces se prostě stabilizuje a vrátí k původnímu stavu. Jenže to se na Antarktidě, kde by to výzkumníci obzvlášť čekali, tentokrát nestalo. Objem ledu na Antarktidě činí přibližně 25,4 milionu km3 a až dosud byl považován za „bezpečně vázaný“. S výrazným rozkladem, táním nebo zvýšeným odlamováním okrajových ker se tu v následujících desetiletích ani při současném trendu globálních klimatických změn nepočítalo. Výzkum Lhermitta vnáší do této klidné předpovědi značný prvek nejistoty.

„V antarktickém ledu jsou vázány desítky metrů výšky hladiny moří a oceánů,“
říká Lenaerts. „A náš výzkum dokládá, že celá oblast východní Antarktidy není vůči klimatickým změnám zdaleka imunní.“

Celý výzkum a jeho popis je zpracován ve velmi působivé webové prezentaci.

Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz 






© 2005 – 2017 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.