Všichni ho tu mají a nedovedete si představit jaká je to pohoda! Američani se sice rodí s autem přirostlým k zadku, ale se šaltpákou se řídit neučí. Zato se učí řídit už v 16 (v tomhle věku smí řídit jen s doprovodem, který má platný řidičák). Od té doby tráví řízením skoro tolik času jako telefonováním. Většinou stíhají obojí najednou. Jsou tudíž pěkně vyježděný a jezdí bezpečně a sebevědomě. Samozřejmě, že občas jako prasata vjedou do provozu z vedlejší silnice spoléhajíce na svoje obrovská auta a dost často neblikají, ale zatím jsem viděla jen jeden malý ťukec na semaforech.
Projít testama není tak složitý jako doma, zejména, když už máte nějaký ty zkušenosti zpoza volantu za sebou. Navíc je důležitý řídit se všema těma cedulema a cedulkama, kterých je kolem tolik, že vás v klidu nenechají a pořád připomínají, jaká je max. rychlost, kde je jaký přechod - ať už pro školáky a nebo pro kachny, kde můžete parkovat jenom v PO, PA a NE od kolika do kolika, a tak. Placený parkování je tu směšně levný. Za půl dolaru si v klidu postojíte třeba tři hodinky.
Kvalita silnic není sice od té v Čechách tolik vzdálená, mnohdy i horší, zato značení je tu opravdu krásný a polopatický, úplně jak pro blondýny. Značek je na silnicích a dálnicích tolik, že když je stíháte sledovat, ztratit se je opravdu velké umění. Na naší malé vesnické čtyřproudovce má každý exit značku každé 1/4 míle. Poslední 1 míli tedy víte, jak se ke sjezdu blížíte. Část New Jersey, kde teď pobývám (což je kousek od New York city) je dálnicema protkaná hodně hustě a kdejakou ves tu spojujou rychlý, 4proudý dálnice. Teda rychlý, maximální rychlost je na nich 90km/h, ale pořád je to lepší, než se “v obci” plahočit 50 km/h, někdy i pomalejc.
Auto patří k americkýmu stylu života stejně jako hamburger. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že za volantem strávím tolik času. Už v autě bydlím, mám tam deštník, bundu, láhev s vodou, krém na ruce, něco na čtení, ubrousky, brýle a nějaké ty sušenky. Ráno do školy, což je asi 500 m, autem, potom do mé školy, což je asi 15 km, vyzvednout děti, zase je odvézt na kroužky a potom zase domů. Takže v autě strávím, tak 2 - 2,5 h denně. Chodit pěšky? Takhle na vesnici? Jedině jako sport, jinak na vás všichni koukaj jako na socku a podivína. Takže občas, když je fakt pěkný počasí, nasadím sportovní ohoz a urputilý výraz a těch ani né 500 m pro děti do školy dojdu. Kupodivu jsou ratolesti z toho celý rozjásaný a na procházku se těší. A já jsem ráda, že jsem překonala ten pocit vyřazenosti a udělala jsem aspoň něco málo pro naše zdraví.
Při mých prvních jízdách v Jersey jsem měla pocit, že nemám šanci se tu zorientovat, že nikde netrefím, že mám sever tam, co je jih a naopak. Měla jsem pocit, že do toho šílenýho provozu nemám šanci zapadnout. Navíc doma pro mě byl čas strávený za volantem noční můrou. Ale je to opravdu všechno jen o tréninku. Dneska jsem krásně zorientovaná a pokud mám mapu, vždycky se najdu, i když se mi samozřejmě ze začátku stávalo, že jsem přejela ten krásně značenej sjezd a skončila jsem až někde v Nové Anglii. Nebo jsem vyrazila na úplně opačnou stranu, protože tam je taky ulice se jménem Godwin. Tohle ztrácení mi ale nakonec bylo k užitku, naučila jsem se fofrem zorientovat a dostat se zpátky, prozkoumala jsem nečekané terény a objevila v sobě skryté navigátorské schopnosti. Každý večer po dni stráveným za volantem bez problémů, mám ze sebe radost a jsem na sebe patřičně hrdá.
V Americe za volantem
10.04.2006
Připásaná ve svém velkém bluevanu drandím si to americkýma silnicema, spojkama a dálnicema jako starej taxikář. S pravou rukou pohodlně odpočívající na volantu, popř. konající všechny ty potřebnosti jako líčení, telefonování nebo dodávání potravy hladovějícímu tělu. Mám totiž automatický řazení.
Autor: Lenka Kohutová