Sedím teď sama, koukám ani nevím kam, snažím se najít v sobě ovladač a zmáčknout to správný tlačítko, protože tohle bych asi fakt neměla. Neměla bych spouštět takový náhlý touhy. Tomu, který na mě čeká doma, by se to asi vůbec nelíbilo. Ale ten ovladač je někde zastrčenej a tlačítko daleko. Toužím k neunesení. Toužím po doteku, dala bych život za polibek. Právě teď.
Čaj už je na stole a ty zas sedíš naproti mě. “Trochu cukru?” Dobrá záminka, proč se k tobě nahnout, proč se dotknout tvojí ruky, ve který držíš lžičku s cukrem. “Jen malinko.” Oči mám pořád upnutý na tebe. Teď jsi se konečně podíval a přečetl sis, co tam mám napsáno. Vzkaz jen pro tebe a jen pro tuhle chvíli. Ten pohled trval celý nekonečno a proběhly v něm příběhy všech nenaplněných lásek tohohle světa.
Ten čaj jsme nedopili. Vlastně jsme ho ani pít nezačali. Stejně byl přeslazenej. Přes ten malej stolek dovezenej ze světa, přes porcelán po babičce, přes ten přeslazenej čaj jsme spáchali největší hřích. Láska a touha jen pro tenhle okamžik napsaný rukou krutého básníka. Polibek, kdy se celej vesmír zastavil, ptáci ustali v letu, rozplynul se zvuk a slunce si zakrylo tvář. Polibek, kdy neexistuje nic než naše rty a srdce plný náhlý touhy. Cítím to společné zachvění. Jen na moment se dává vesmír zase do pohybu, jen abychom se očima ujistili, že jsme skuteční.
Ale to už babiččin porcelán i s čajem ze Srí Lanky padá na perský koberec, to jak si razíš cestu do mojí náruče. Ledová slupka mýho těla taje pod doteky tvých nedočkavých dlaní a tvý polibky vyvolávají vlnobití touhy, která bije jako oceán o moje srdce. A dál už je jen pád do nekonečný hlubiny. Dál už je jen slastný zabušení na bránu nebe. Dál už je jen procitnutí do ptačího zpěvu v zapadajícím slunci a vůně čerstvě uvařeného čaje.
“To stačí” říkám, když klopím oči, abys nemohl číst dál a ruka se lžičkou se vrací k cukřence s květy šeříků. Oba jsme zvážněli a ten čaj dost přesladili.
Touhy k neunesení
23.05.2006
Jsi tak blízko. Chci se tě dotknout. Já jsem už dávno zvážněla a ty se pořád směješ a uhýbáš mým pohledům. Všechno je ve mně jako struna napnutý a ty si brnkáš, ani o tom nevíš. Všechno ve mně směřuje jen k tobě a ty raděj utíkáš vařit čaj.
Autor: Lenka Kohutová
