V Tibetu se v současnosti nachází na 1400 funkčních klášterů, těch velkých je ale jen něco málo přes dvacet. V minulosti jich bylo na deset tisíc. Tím vůbec prvním, který existuje dodnes, byl klášter Samjä.
Hluboký, vše pronikající zvuk zní ze střechy kláštera Samjä a nese se do dáli stejnojmenným písečným údolím. Vychází ze dvou dlouhých skládacích trub dung čen, do kterých foukají dva mniši. V tu chvíli všichni zastaví běžnou činnost a spěchají do shromažďovací haly. Společná modlitba u příležitosti náboženské slavnosti začíná každým okamžikem.
Zvuk tibetských trub dung čen má člověku pomoci zastavit sled myšlenek, zapomenout na minulost i budoucnost a vnímat jen současný jedinečný okamžik. Do neosvětleného chrámu vstupují i obyčejní Tibeťané a také turisté. Oči si pomalu přivykají, je ticho, ale ne dlouho. Asi 130 mnichů začíná nahlas číst z posvátných textů. Mezi nimi nechybí ani malí, zhruba desetiletí chlapci.
Ze samotné haly s trojími dveřmi se vstupuje do nejuctívanější kaple Džowökhang. Uprostřed stojí čtyři metry vysoká socha Buddhy. Klášter Samjä symbolizuje buddhistický vesmír. Uprostřed se nachází centrální chrám se čtvercovým půdorysem, představující světovou horu Méru, okolo něho jsou další, reprezentující oceány a kontinenty. Nepřehlédnutelné jsou i čtyři stúpy, červená, černá, bílá a zelená. Září novotou. Za kulturní revoluce byly totiž ty původní - stejně jako například Sluneční chrám - zbořeny Maovými Rudými gardami. Po jeho smrti ale byly postaveny nové.
Klášter byl vybudován v osmém století za vlády krále Thisonga Decäna, který zvolil buddhismus jako státní náboženství. Přednost dal jeho indické podobě před čínskou. Zásluhu na tom mají dva muži, věrozvěsti Padmasambhva a Šántarakšita, který byl také pověřen, podle plánu indického chrámu Otantapuri, stavbou historicky prvního buddhistického kláštera v Tibetu. A právě v Samjä vznikly i první překlady textů přinesených z Indie do tibetštiny.
Poutníci v Samjä nejčastěji míří do ústředního dvoupatrového chrámu, který obcházejí ve směru hodinových ručiček a roztáčí modlitební válce umístěné po celé délce všech čtyř chodeb. Nezapomenou se také uklonit hlavnímu patronovi Tibetu.
Jde o Avalókitešvaru, který má tisíc rukou i očí a jedenáct hlav. Vyjadřuje soucit a převtěluje se do tibetských dalajlamů. Po stranách je několik dřevěných schodišť určených především pro samotné mnichy. V prvním poschodí se totiž nacházejí jejich obytné místnosti. Malé, prostě zařízené komůrky. Návštěvníci mohou vystoupat až na samotnou střechu, z níž mají celé údolí obklopené horami jako na dlani. Scházejí se tu i mladí mniši. Opřeni o zídku hledí do dáli, diskutují, vyprávějí nebo jen mlčí. A naslouchají trubačům oznamujícím konec slavnosti…
Zdroj: Robert Mikoláš, redaktor ČRo 1 – Radiožurnál, převzato z časopisu 100+1
