Stíny minulosti - další případ emeritního poldy

FiftyFifty, společenský magazín.
Stíny minulosti - další případ emeritního poldy na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Stíny minulosti - další případ emeritního poldy

FiftyFifty
Share

Stíny minulosti - další případ emeritního poldy

„Abych stihla zrealizovat vše, co se mi honí hlavou, potřebovala bych protáhnout dny,“ říká Iveta Svobodová, autorka nového detektivního příběhu.

Stíny minulosti - další případ emeritního poldyzoom

O knize

Luboš Neumann, kterého někteří znáte z předchozích pátrání (třeba Postavení mimo hru z roku 2009), musel odejít do důchodu, zdraví tomu tak chtělo. Jeho žena, lékařka Alena, se těší, že konečně bude doma klid. Jenže to by si nesměla vzít Luboše..

Bez oka mrknutí si pořídil vysněnou vilu u jezera a spustil práce na otevření penzionu a hospody. Zdá se, že z emeritního poldy bude hostinský. Pak se starosta obce Zelený, který přišel na kus řeči, před Lubošem Neumannem zmíní o záhadné nemoci, které podlehl již třetí syn místního obvoďáka, a bývalý vyšetřovatel zavětří: tady se děje něco nekalého. Když za emeritním poldou dorazí jeho někdejší kolegyně Kamila Reichelová s rodinou, rozpoutají spolu kolotoč vyšetřování, které odhalí nejen okolnosti podivných úmrtí lékařových chlapců, ale i mnohé z dávné minulosti vily.

Iveta Svobodová rozehrála poutavý napínavý příběh, v němž dávné velmi smutné události vrhají temné stíny až do dnešních dnů.


Ukázka z knihy:
„Už jsem ti říkal, jaké neštěstí postihlo našeho doktora?“
„Myslíš Schneidera?“ vykulil oči Luboš.
„No jo, takovej hodnej člověk! Všichni ho tady máme moc rádi, on pro každýho udělá, co mu na očích vidí, a teď zas tohle...“
„Tak už mi prosím tě řekni, co se stalo!“
„To je moc dlouhá a stará historie. Člověku to rve srdce, jen na to pomyslet, natož o tom mluvit.“
„Karle, prosím…,“ znervózněl Luboš.
„Jo jo, já vím. V jeho rodině je nějaká nemoc, kterou dědí akorát kluci. Vlastně se dožijí průměrně tak dvaceti let, pak ochrnou a zemřou.“
„To jsem ještě nikdy neslyšel. Taková hrůza,“ vyvalil Luboš oči.
„A to si přestav, že náš doktor je stejně starej asi tak jako my, možná o pár let starší. On už byl předtím jednou ženatý s jistou Adélou Horáčkovou a měli spolu syna. Myslím, že se jmenoval Adam. Bylo to tenkrát velké neštěstí. Ten kluk onemocněl, bylo mu tak patnáct let, ochrnul a nakonec… Doktor u jeho lůžka proseděl celé dny a noci, celý zešedivěl, ale stejně mu nedokázal pomoct. Jeho žena se z toho tenkrát pomátla, pokusila se o sebevraždu, nakonec ji doktor musel dát do blázince a už ani nevím, co se s ní pak stalo. Doktorovi tenkrát bylo něco kolem čtyřicítky, po nějakém čase se z toho dostal a založil novou rodinu. Bohužel se historie opakuje. Narodila se dvojčata, kluci. Jeden zemřel v osmnácti a druhý před třemi dny, bylo mu skoro dvacet. Jeho ženu to úplně položilo a doktorovi to taky na zdraví nepřidá. Chce skončit s praxí. Mají ještě dceru, ale ta by snad měla být vůči tomu smrtícímu genu imunní. Tedy aspoň doufám. Kristýně je asi osmnáct.“

O autorce

Iveta Svobodová (*22. 3. 1965) vystudovala magisterský obor Tvůrčí psaní-redakční práce na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Nejraději píše detektivní příběhy postavené na reálném základě. Náměty nachází všude kolem sebe – v tisku, televizi, rozhlase. Dosud vydala čtyři u čtenářů úspěšné detektivní romány: Podivný způsob, 1999; Přestaň se bát, 2003; Kruh se uzavřel, 2005 a Postavení mimo hru, 2009. V letošním roce dokončila scénář k pohádkové komedii s prvky fantasy Bába Kroupová, který vyjde i knižně. Věnuje se úpravě dialogů a režii dabingu dokumentu.
Má tři děti dvounohé – Jakuba (29), Katku (24) a Matyáše (5) a jedno dítě čtyřnohé – fenu Rhodézského Ridgebacka Bellindu(6). Vaří, pere, uklízí (jak jinak při tak početné rodině) a píše – v pořadí, které určuje momentální nálada.

Z rozhovoru s autorkou

ptala se Jana Semelková

Iveto, proč vás zlákaly detektivní příběhy? Kdo byl pro vás v této oblasti vzorem?
Na to nedokážu dost dobře odpovědět. Ale už jako „holka“ jsem hned po ukončení střední školy nastoupila na státní zastupitelství (tehdy prokuraturu). Přemýšlela jsem nad každým spisem, který se mi dostal do ruky. Vždycky jsem četla detektivky. Miluju Agathu Christie, P. D. Jamesovou i úžasné příběhy Dicka Francise. Mojí nejoblíbenější postavou je slečna Jane Marplová – je prostě dokonalá a příběhy Vražda na faře, nebo Zapomenutá vražda prostě nemají chybu. Také jsem několikrát přečetla Arthura Haileyho a jeho romány Hotel a Letiště prostě miluju. Hrozně se mi líbí, jak rozjede děj v několika linkách, a pak postupně všechno proplétá dohromady.

Brzy spatří světlo světa vaše pátá detektivka, kde berete náměty? A nemáte z těch mordů smutek na duši?
Náměty jsou všude kolem nás. Někdy mě něco zaujme v tisku nebo v televizi. Příběh, jenž byl inspirací pro detektivku Stíny minulosti, která se teď dostává čtenářům do ruky, se odehrál před lety v Anglii. Slyšela jsem ho v rádiu a vůbec jsem nedokázala pochopit, jak se něco takového mohlo stát. A třeba nový případ emeritního poldy, který mám rozepsaný v počítači, byl inspirován příběhem, co mi vyprávěl manžel mé kamarádky, když jsem k nim přijela na chalupu… Je mi z takových činů smutno, ale snažím se je v knihách alespoň trochu vyvážit a ukázat, že i když se někdy zdá, že je všechno úplně na nic, zas jednou vyjde slunce.

Čili – optimistka každým coulem. Ještě mi prozraďte: vaše literární postavy – Luboš Neumann, životaplný, trošku hlučnější vyšetřovatel, proti němu jeho žena, mírná lékařka Alena. Tito dva jsou výplodem vaší fantazie nebo mají reálný základ v okruhu vašich přátel?
Luboš Neumann má reálný základ. Alena existuje jen v mé hlavě a ostatní také. Někdy mám ale pocit, že opravdu existují, že se zhmotnili a jsou jako moji nejbližší přátelé.

I ostatní vyšetřovatelé tvoří ve vašich příbězích skvělou partu, proto jim asi žádný zloduch neunikne. Měla jste sama také štěstí na dobrý kolektiv v práci?
Myslím si, že ano. Bohužel se vždycky najde nějaká černá vrána, která má nějaké postranní úmysly, ale to ten kolektiv vždycky ještě víc stmelí.

Luboš Neuman už není v aktivní službě, koupil dům a chce být hostinským. Máte podobné touhy jako váš hrdina – vlastnit penzion s hospodou u jezera?
Měla jsem. Před lety jsem zrovna ten „Neumannův penzion“ chtěla koupit. Byl opravdu dlouho na prodej a já jsem si ho tehdy celý prohlídla, byla jsem nadšená z toho místa, ale pak jsem se zalekla úvěrových splátek a raději jsem od svého záměru upustila. Často jezdím kolem oné vily a mám radost, že novému majiteli se daří a na penzionu a okolí je to vidět. Jen ty modříny už tam nejsou.

Máte celkem početnou rodinu – tři děti a pes – jak kloubíte povinnosti mámy s psaním?

Někdy je toho až nad hlavu. Mám velkou výhodu, že mezi dětmi je velký věkový rozdíl. Kuba (29) s Katkou (25) mi hodně s Matyášem (5) pomáhají. Všichni bydlíme společně, ale myslím, že doba, kdy se „velcí“ rozutečou do světa, není daleko. No a naše Bellinda je fena Rhodéského Ridgebacka. V létě jí bylo 6 let a je to ten nejtrpělivější pes na světě. Je opravdu hrozně hodná a náš Mates, je prostě kalamita. Hrozně ji zlobí a pořád ho musíme hlídat, aby jí něco neprovedl. Těšila jsem se na vnoučata, jak je budu rozmazlovat a všichni mi budou za to nadávat, a místo toho se narodil Matyáš. Holt se nemá na „starý kolena“ moc skotačit, jak by řekla moje babička.

Jste autorkou románů pro dospělé – a co tvorba pro děti? Máte malého syna, co nejradši spolu čtete, jací hrdinové vás „baví“?

Čteme hodně pohádky. Mám ještě knížky, ze kterých mi četla babička. Špalíček a Zlatý věnec. Pak mám připravené Bubáky a hastrmany, ale s těmi ještě chvilku počkáme, myslím, že by se bál a všude viděl strašidla. Napsala jsem pohádku O boubelaté princezně a teď jsem se věnovala psaní scénáře k pohádkové fantazy Kouzelná kniha báby Kroupové. Původní děj jsem vymyslela s kamarádkou Pavlínou, která má také malé děti. Je to příběh desetiletého kluka a jeho bratra, jak cestují mezi pohádkovou říší a reálným světem a ten, kdo je do toho všeho uvrtá, je samozřejmě jejich babička Karolina Kroupová. To ale není jen tak nějaká babička, je to opravdová čarodějka, která se velmi dobře orientuje ve světě kouzel, ale peče taky ty nejlepší buchty na světě. Jinak si velmi často vymýšlím různé příběhy a často jsem pak sama zvědavá, jak to všechno skončí. Mates místo toho aby usnul, má oči navrch hlavy a já taky.

Na závěr nám prozraďte, co vás čeká do konce roku a jaké plány máte do budoucna.

Abych stihla zrealizovat všechno, co se mi honí hlavou, tak bych opravdu potřebovala dny trošičku protáhnout. Do konce roku bych chtěla dopsat další Příběh emeritního poldy, který má zatím pracovní název Falešné přátelství. Pak se chci pustit do Báby Kroupové, kterou bych chtěla dát dohromady do léta, aby si děti, rodiče a prarodiče mohli přečíst bláznivý příběh jedné docela nenormální rodiny. Plánuji ještě schůzku s velmi zajímavou dámou, která mi bude vyprávět příběh její babičky. Je to hodně silný osud a sahá až do Berlína třicátých let minulého století. A dál už raději nebudu pokračovat, i když další plány mám, ale uvidím, jestli všechno poběží tak, jak bych si přála. Doufám, že se mé příběhy budou čtenářům líbit, a to pro mě bude ta nejlepší motivace do dalšího psaní.

Děkuji za rozhovor a těším se na další eskapády emeritního poldy Neumanna – a nejen na ně.





Zdroj: tz JAS


:: Fotogalerie ::
foto: sm




© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.