Snídaně na Manhattanu

Tady jste opravdu uprostřed veškerého dění, tady tepe srdce Ameriky, tady potkáváte všechno, co znáte z amerických filmů.
Silnice plné aut, žluté taxíky, spusta lidí proudících ulicemi, které jsou jako když střelí, blikající obrovské neony a lákavé gigantické billboardy. Míjeli jsme spoustu obchodů, které známe z Čech, a dostalo mě to množství fastfoodů všeho druhu. Ale čekala nás ještě hromada zařizování v hotelu a nevábná vyhlídka noci strávené na posteli s cizí osobou. To bylo totiž překvápko od naší agentury. Byly jsme ubytovány po 4 na pokojích se dvěma manželskýma postelema.

Tak si asi umíte představit to ráno!
Po tom, co jsem si ve výtahu vyslechla nadávky z celého světa na šílené podmínky, zasedám k snídani na rohu 34. ulice a 7. avenue v samotném srdci New Yorku. Klasické americké bistro, zařadila bych ho tak do 50. let, plné blyštivých stěn, zrcadel a obrazů zářivých superstar zmiňované éry. Je tu rušno na to, že je teprve 6:30. Latinskoamerická obsluha nás uvádí k boxu, ale ani vyhlídka na bagely, smashed eggs&potatoes, burgery a obří toasty nezahání despotickou náladu způsobenou probděnou nocí. Pomalu i na mě padá deprese a hlava mi klesá mezi ramena. Mezi moje dlaně ležící na stole v utrápeném gestu, položila usměvavá Peruánka hrnek černýho horkýho kafe, do něhož byla zapíchnutá polívková lžíce. Nadechla jsem se k posmutnělému povzdechnutí. To kafe vám tak vonělo.... Nadechla jsem se ještě jednou a zvedla jsem oči. Nadechla jsem se potřetí, narovnala jsem se a rozhlídla kolem. Svítilo sluníčko a bylo krásný ráno na Manhattanu.

Přestala jsem vnímat remcání kolem sebe a vychutnávala jsem lahodný kafíčko. Po dlouhé době to bylo opravdové kafe bez kyselé pachuti. Koukala jsem se z okna na to neuvěřitelné mraveniště. Spěchající, ale i postávající človíčci, auta všech tvarů a velikostí, věžáky sahající až do nebe. Konečně bylo na lidičky pořádně vidět. Úplně jiná sestava, než vídáte doma. Paleta tváří je samozřejmě mnohem barevnější. Tempo na ulici udávají semafory a jejich blikající panáček. Slunce odrážející se od oken mrakodrapů hází prasátka na šnůry žlutých taxíků.

Objednala jsem si palačinku. Chlapík z Argentiny mi přinesl pořádný lívanec přes celý talíř a džbáneček javorového sirupu. Z kapsy na stůl vysypal kostičky baleného másla a marmelády. Do sirupu jsem se okamžitě zamilovala a rozhodně jsem nešetřila. Kamarádce přinesli bagel, kulatý rohlík, rozříznutý napůl, byl zapečený a k němu cream cheese, což u nás zveme pomazánkové máslo. Francouzská snídaně, kterou si objednala další aupair, byl obrovský rozinkový šnek, kterého servírovali se slaným máslem. Jak jsem časem pochopila, tak chutná Amerika. A ty toasty a sandwiche! Mezi dvěma půlkama zapečené housky byla kopa salátu, slaniny, sýra, rajčat a dresingu. Zřejmě proto, aby to celé nespadlo, bylo uprostřed zapíchnuté párátko. No úplně se sbíhaly sliny na ty dobroty. Všechny souputnice u našeho stolu jsme si objednaly pomerančový juice a jaké bylo naše překvapení, když jsme ochutnaly a on to byl opravdový čerstvě vymačkaný juice, který fakt chutnal jako pomeranč!

Deprese a nespokojenost byly tytam, nezbylo nám, než se obdivovat všem těm dobrotám a shonu, který se odehrával před okny našeho bistra. Musela jsem se usmívat. Cítila jsem ten tep a osvítilo mě uvědomění, že jsem skutečně v USA a že se začíná plnit to, o čem jsem snila.

Autor fotografií: Marcela Kandlerová