„Co mi to tu jenom připomíná?“, napadne nejednoho návštěvníka při procházce Lublaní, městem mnoha tváří. Na nábřeží řeky Ljubljanice, protínající centrum města, se mnozí shodnou na jisté podobnosti s Amsterodamem. Jakoby se v těchto místech jeho mladší sestra Lublaň pokoušela napodobit něco málo z kouzla svého holandského bratra. Úzké uličky historického starého města si zase nezadají s lecjakým městečkem na jihu Itálie. Náměstí na kraji nákupní třídy jakoby naopak z oka vypadlo monstrózním prostranstvím severoamerických metropolí.
I tady platí, že život se v ulicích města začíná probouzet ve chvíli, kdy se unavené slunce už pomalu chystá k odpočinku. Nábřeží s četnými kavárnami, restauracemi a cukrárnami ožije, objeví se omladina na kolečkových bruslích nebo na kolech a spokojené rodinky s dětmi vyrazí na procházku kolem řeky.
Výjimkou je pouze nedělní dopoledne, kdy nábřeží ožije už v brzkých ranních hodinách, aby se proměnilo v ohromné tržiště se starožitnostmi a použitým zbožím. Nechce se ani věřit, že tolik krásných věcí, dýchajících svou vlastní dlouhou historií, je tu prostě jen tak na prodej na ulici. Od vykládaných skříní, starých zbraní, gramofonových desek, knih, až po odznáčky s rudou hvězdou – to vše a mnohem víc si tady lze pořídit.
Té si temperamentní Slovinci příliš neužijí, protože jim patří všehovšudy 21 kilometrů pobřeží Jaderského moře mezi italským Terstem a chorvatskou částí Istrijského poloostrova. Jenže my, mořemilovní suchozemci stejně namítneme: „lepší malý kousek než nic“.
Vychutnat se tu dá písčitá pláž a typicky dovolenková pohoda rekreačního města Portorož, anebo naopak rušný život přístavu Koper. Jedno z nejzajímavějších míst slovinského jadranského pobřeží je ale dozajista městečko Piran, jehož historie údajně sahá až do starověkého Řecka a kde se dá hodiny bloudit úzkými uličkami, které nabízejí příjemný stín, ale také bezpočet kavárniček a rybích restaurací.
Slovinci dokáží brilantně využít všeho, co jim jejich malá různorodá země nabízí. Snad právě proto patří Slovinská republika mezi nejrychleji se rozvíjející země bývalého socialistického bloku. Nepřehlédnutelným důvodem je jistě také fakt, že se této země takřka nedotkly balkánské války. Odtrhnutí Slovinska od bývalé svazové republiky, tedy od Chorvatska, Srbska, Bosny a Černé hory v roce 1991, proběhlo až na malé výjimky klidně.
Jednou z oněch výjimek je příběh starousedlíka, jehož obydlí stálo naneštěstí zrovinka v tak trochu sporném prostoru hranic mezi Slovinskem a Chorvatskem. Jedni chtěli za hranici potok, druzí cestu jen pár metrů od potoka. Jedna z hranic byla shodná s hranicí bývalou svazovou, a ta druhá byla prostě určena. Takže rodilý Chorvat se stal Slovincem (nebo naopak?) a na nákupy jezdí buď do vcelku vzdáleného města, anebo za roh do své (bývalé) vesnice, ale….s pasem. Po slovinském venkově se šušká dokonce cosi o protestní hladovce. Nás, Čechy a Slováky, ale tahle historka ani moc nepřekvapí.
