Lidé z britské neziskovky Save the Elephants, založené v roce 1993 zoologem Ianem Douglasem-Hamiltonem, situaci v Botswaně už dlouhá léta monitorují. Proto víme, že slonům se tu daří. Dnes jich tu žije přes 130.000, s tím, že třicet tisíc jich přibylo od roku 1995. Botswana a její národní parky (například Chobe) se tím vymykají celoafrickému trendu. Tam je naopak jasně patrný pokles populace o 30 %. V dlouhodobém srovnání ale takové jiskřičky dobrých zpráv zanikají. Slonů v Africe žilo na počátku 20. století přes dva miliony, v sedmdesátých letech „pořád ještě“ milion. To, že jen v Botswaně přežívá třetina celoafrické sloní populace, je tedy spíš děsivé. A sloni si to nejspíš sami dobře uvědomují.
První slon v Somálsku po dvaceti letech
Podle Marka Hileyho z ochranářské neziskovky National Park Rescue je na existenci sloní enklávy v Botswaně zajímavá ještě jedna věc. „To, že se sloni z okolních států sami systematicky do Botswany přesouvají. Využívají svých prověřených migračních cest k tomu, aby se sem dostali. A my si myslíme, že to rozhodně není náhoda.“ Sloni si totiž pamatují, kde jim (ne)hrozí nebezpečí. A tuto informaci si mezi sebou předávají po generace. Částečně tuto domněnku potvrzují i zoologové z nizozemské univerzity Twente, kteří slony na cestách volnou krajinou sledují. V roce 2016 zaznamenali neobvyklý případ mladého sloního samce, který z relativního bezpečí v Keni vyrazil na dobrodružnou třítýdenní cestu do Somálska.
„Pobyl tam sice jen jeden den, než se vrátil zpět, ale byl to vlastně první živý slon v Somálsku po dvaceti letec,“ říká Douglas-Hamilton. „Důvodem jeho cesty bylo pravděpodobně hledání samice k páření.“ Na sloní výpravě, dlouhé 209 kilometrů, přitom bylo pozoruhodné to, že se slon přesouval krajinou výhradně za tmy. „To je dost extrémní a pro slony krajně nezvyklá forma pohybu. Ale vcelku účinná metoda, jak se vyhnout lovcům a pytlákům.“ Na základě tohoto pozorování se pak tým z Twente spolu s místními ochránci rozhodli prozkoumat, jak se vlastně sloni „ze zahraničí“ do botswanských národních parků dostávají a jak si přitom dávají na lidi pozor. Zjistili, že k tomu využívají nových, u slonů dosud většinou nepopsaných, sofistikovaných metod přežití.
Člověk je hrozba
Pohyb za šera nebo tmy byl jen jedním z nich. Migrující sloni také uplatňují nové formy tiché verbální komunikace, atypická varovná gesta a pohyby. A také akustické signály na bázi infrazvuku nebo pachové značky, které jim umožňují upozorňovat na hrozící nebezpečí. Sloni se totiž učí na základě předchozích drastických zkušeností rozpoznávat rizikové situace. Sloní samice pak tyto zkušenosti předávají svým mláďatům. Joyce Pooleová, ředitelka výzkumu neziskovky ElephantVoices, například upozorňuje na „sloní paměť“ jedinců z mozambického národního parku Gorongosa. „V průběhu občanské války tu bylo vyhubeno 90 % slonů, přežilo jen asi 4000 kusů. A pětadvacet let od této události se tu sloni lidí stále bojí.“
Setkání lidí se slony v Gorongose tu dnes probíhá jinak, než před válkou. „Když skupina slonů zahlédne nebo ucítí lidi, stará samice vyhodnotí možné nebezpečí a vydá povel k útoku, nebo úprku.“ Podobnou zkušenost mají i zoologové (a sloni) z keňského národního parku Amboseli. „Naučili se tu rozeznávat mezi lidskými pachy a dokonce i různými jazyky. Jsou schopni rozpoznat, zda se k nim blíží potenciálně nebezpečný Masaj s oštěpem, nebo člen nějakého jiného, méně nebezpečného lidského kmene.“ Podle Douglase-Hamiltona to jen dokládá komplexitu sloní komunikace a jejich vysokou inteligenci.
Sloni, kteří jsou delší dobu vystaveni ohrožení života (například v průběhu opakovaných nájezdů pytláků), se rozhodnou zaměnit místo svého pobytu za bezpečnější destinaci. „A vědí, kam mají zamířit,“ říká Douglas-Hamilton. „Migrují do oblastí, jako je Botswana, kde se cítí být v bezpečí. I poté, co hrozba zmizí, jsou schopni v klidném hájemství jednu dvě generace setrvat, než se znovu začnou po dávných migračních trasách navracet opatrně zpátky.“
Joyce Pooleová dodává, že slonům zatím ani díky pokročilé technologii neumíme porozumět. „Ale vzhledem k tomu, že pro ně po tisíciletí představujeme tradiční hrozbu, věřím, že v jejich hlasech bude i specifický signál označující přítomnost člověka. A také, zda představuje nebezpečí či nikoliv.“
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
