Hokkaidó zaujímá dvacet procent plochy Japonska, ale žije tam jen pět procent obyvatel. Zbývá tak dost místa na rozsáhlé lesy s populacemi medvědů a na národní parky s hejny labutí a jeřábů. Obraz dokreslují pobřežní partie s orly, kteří krouží nad mořem plným ryb. Právě odsud pochází pětina ročního japonského úlovku. Pro národ, který se živí převážně rybí stravou, to není zanedbatelná okolnost.
Ostrov má kosočtvercový tvar protáhlý k jihozápadu. Střední a východní část pokrývají hory. Část plošin je bažinatá. Hokkaidó leží zhruba na stejné zeměpisné šířce jako Francie, ale klimaticky se řadí spíše k arktickým oblastem. Převládají tam severní větry a podnebí ovlivňuje studený mořský proud. Ostrovní flóra a fauna nijak nepřipomíná ostatní oblasti Japonska. Dostala se sem ze Sibiře, nikoli ze subtropické jihovýchodní Asie jako ve zbytku země.
Z chladných oblastí dnešního asijského Ruska přišli kolem roku 700 také původní obyvatelé Hokkaidó Ainuité. Byli europoidní, rasově odlišní od obyvatel jiných částí Japonska. Příroda pro ně znamenala ztělesnění vyšších sil a zvířata považovali za inkarnaci bohů. Proto bylo zakázáno zobrazovat jejich podobu. Po příchodu Japonců původní obyvatelstvo postupně vymizelo a poslední příslušníci starého národa dnes připomínají přírodu a tradice svého ostrova již jen mistrnými dřevořezbami.
OHROŽENÝ JEŘÁB
Perlou japonské přírody je jeřáb japonský (Grus japonensis). Spolu s jeřábem bělohřbetým, který žije v Kanadě, patří k nejohroženějším ze všech patnácti druhů jeřábů. Poprvé byl jeřáb japonský popsán v roce 1776, ale už více než před tisíciletím ho opěvovali japonští básníci. Jeřábi hrají v japonských tradicích a umění významnou roli. Samci a samičky tvoří obvykle páry na celý život, a protože se věřilo, že jeřábi se mohou dožít až tisíce let, stali se symbolem věčné věrnosti a dlouhého života.
Jeřáb japonský dosahuje výšky menšího člověka. Je sněhobílý s černým krkem, černýma nohama i loketními letkami a jasně červenou čepičkou. Patří do podčeledi typických jeřábů (Gruidae), další podčeledí jsou jeřábi korunkatí (Balearicinae).
Typickým znakem jeřába japonského je červená čepička. Pozoruhodným znakem všech jeřábů a u typických jeřábů zvlášť výrazným, je dlouhá, do kličky složená průdušnice, která je uložena v dutém hřebenu klíční kosti. Díky tomuto rezonančnímu orgánu jsou troubivé hlasy jeřábů, které bývají součástí svatebních tanců, výrazně slyšitelné.
Tanec začíná vzájemným ukláněním. Ptáci k obě vztahují krk lehce prohnutý do oblouku. Pak začnou mávat křídly a tanečním krokem se procházejí kolem dokola, tu rychleji, tu náhle zpomalí. Postaví se těsně proti sobě a vyskakují někdy až do výšky dvou metrů. Když jsou nejvýše nad zemí, přitisknou se téměř celou hrudí jeden k druhému, rozevřou křídla a zvolna kloužou vzduchem zpět na zem. Někdy přistanou až čtyřicet metrů daleko od místa, kde vzlétli. Při tancích jeřábi často sbírají zobákem ze země různé drobné předměty, zrníčka či suché rostliny a vyhazují je do vzduchu. Běžně převládá názor, že jde o svatební tance. Dnes už se ví, že jeřábi tančí nejen v době námluv, ale i jindy. Jsou známy případy, že už pětidenní mládě jeřába předvádělo všechny jeřábí taneční kroky jako dospělý pták.
Jeřáb japonský je silně vázaný na vodu, žije hlavně v mokřadech, v bažinách a na mokrých loukách. Hnízdo si staví ve vodě asi půl metru hluboké. Staví ho oba rodiče a oba se také střídají v sezení na vejcích. Ve dne zhruba po třech až čtyřech hodinách, v noci zahřívá vejce jen jeden z nich celou noc. Líhnutí mláďat vítají rodiče hlasitým pokřikem.
Mláďata brzy po vylíhnutí dokážou běhat, rodiče jim ukazují potravu na špičce zobáku, odkud si ji mladí sezobávají. Rostou rychle, vzlétají ve třech měsících. Zimu tráví jeřáb japonský v Koreji nebo ve střední či východní Číně.
Ještě před necelými sto lety byl osud japonských jeřábů velmi nejistý. Intenzivní lov zdecimoval jejich stavy a nakonec zůstalo posledních dvacet exemplářů, kteří v zimě přežívali díky tomu, že je místní rolníci přikrmovali. Po vyhlášení přísné ochrany se jejich populace zotavila. Dnes žijí ve volné přírodě asi dva tisíce jeřábů. Devět set z nich na ostrově Hokkaidó. V současné době je pro ně hlavní hrozbou vysušování mokřadů.
DIVOKÉ LABUTĚ A ORLI
Hokkaidó je také zimovištěm divokých labutí, které se sem v desetitisících uchylují před drsnou sibiřskou zimou. Podle tradice přinášejí labutě na japonské ostrovy zimu a po jejich odletu se do Japonska opět vrací jaro. Na ostrově je během zimy dostatek nezamrzlých vodních ploch, protože na mnoha místech vyvěrá na povrch teplá voda z podzemí. Labutě kolem vody na zpola zamrzlých jezerech jsou na Hokkaidó neodmyslitelným symbolem zimy.
Východně od břehů ostrova přezimují na plovoucím ledu v Ochotském moři další chránění ptáci – orel mořský (Haliaeetus albicilla) a orel východní (Haliaeetus pelagicus). Orel mořský dosahuje rozpětí křídel až dva a půl metru a hmotnosti kolem sedmi kilogramů. Orel východní je největší z mořských orlů. Může dosáhnout hmotnosti až deseti kilogramů, na délku měří více než jeden metr a v černobílém opeření s jasně žlutým zobákem vypadá opravdu impozantně. U ostrova Hokkaidó jich žijí asi dva tisíce, což představuje třetinu světové populace. Teprve po ústupu plovoucího ledu se orel východní stáhne zpět do hnízdišť na pobřeží Kamčatky. Tam si buduje hnízda na skalních útesech nad mořem a v údolích řek.
Nejdůležitější složkou jeho potravy jsou tichomořští lososi. Problémem jeho dalšího přežití je znečištění řek. Kontaminované lososí maso snižuje reprodukční schopnost orlů. Vylíhne se jen polovina nakladených vajec a čtvrtina narozených mláďat předčasně uhyne.
Ochrana přírody se na ostrově Hokkaidó prosazuje teprve v posledních letech. Hlavním cílem je omezit zábor ekologicky cenných oblastí rozrůstajícími se městy a průmyslem. S odchodem jeřábů a labutí z ostrova Hokkaidó by zanikla i část japonské duše.
FAKTA O JAPONSKU
Státní zřízení: monarchie na demokraticko-parlamentním základě, hlavou státu je císař.
Rozloha: 372 824 km2
Počet obyvatel: 127 milionů
Hlavní město: Tokio (na ostrově Honšú)
Japonsko tvoří čtyři velké ostrovy Hokkaidó, Honšú, Kjúšú a Šikoku a více než 3900 menších ostrovů. Z těch je největší Okinawa v řetězci Rjúkjú a Sado u Honšú.
Nejvýznamnějším městem ostrova Hokkaidó je Sapporo. Má necelé dva miliony obyvatel a je nejen průmyslovým, ale také známým lyžařským střediskem. V roce 1972 se tam konaly XI. zimní olympijské hry.
Zdroj: 100+1
Severská tvář japonska
31.03.2008
Pro většinu světa je Japonsko symbolem technického pokroku, vyspělé elektroniky, suši a bojových sportů. Málokdo by v přelidněné ostrovní říši hledal velkolepé přírodní scenérie a liduprázdné oblasti panenské přírody. Právě takový je nejsevernější a druhý největší japonský ostrov Hokkaidó.
