Na dnešním pracovním trhu se silnou konkurencí je nesnadné dosáhnout významného místa a ještě obtížnější je se ve vedoucí pozici udržet. Podle názorů psychologů většina podobných historek vychází z přání pomstít se autoritě a moci nebo z prosté lidské závisti. Kdekdo by chtěl být na vedoucí pozici. Když se mu to nedaří, snaží se šéfa alespoň zesměšnit. Je to vnitřní druh vzpoury lidí, kterým se nepodařilo dosáhnout a většinou ani se přiblížit k vrcholu pyramidy.
Roli hrají i hormony
Biologové zjistili, že s pracovním zařazením zejména s vedoucími funkcemi souvisí i hormonální činnost. Výzkumy téměř dvou tisíc osob ve vedoucích funkcích vědci zjistili, že většina z nich má vyšší hladina mužského hormonu testosteronu, než je běžné. Vědci zatím nedokázali určit, zda tyto osoby vyvíjejí větší množství testosteronu, protože jsou šéfy, nebo zda jsou v řídicích funkcích, protože jim k tomu dopomohla právě vyšší hladina těchto hormonů.
Zároveň byla u vedoucích pracovníků také zjištěna vyšší hladina serotoninu, což je hormon vylučovaný při tělesné rozkoši. Hladina serotoninu, tedy zřejmě pocit rozkoše, se u šéfů zvyšuje, když se vše daří a když má pocit, že ho podřízení respektují a poslouchají.
Žádoucí vlastnosti
Na téma řízení a šéfů se už napsalo mnoho, ale některé základní vlastnosti, které by měl dobrý šéf mít, jsou konstantní. Zcela určitě k nim patří sebevědomí a jistota vlastní úspěšnosti, rozhodnost, schopnost přimět zaměstnance, aby ze své vůle udělal to, co chce šéf, velmi důležitá je schopnost naslouchat a schopnost empatie, nebo li vmyšlení se do pocitů druhého, dále pozitivní postoj k životu i problémům a schopnost rozlišit hlavní a vedlejší problémy.
Touha po důležitosti
Podle amerického filozofa Johna Deweye touha být důležitý patří k nejzákladnějším lidským rysům. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že se lidé mohou stát choromyslnými, aby nabyli pocitu důležitosti ve vysněné zemi šílenství, pokud jim byl tento pocit odepřen v drsném světě reality.
Touha cítit se důležitým je jedním z hlavních znaků, jimiž se lidstvo liší od zvířat. Palčivá touha po důležitosti nutí lidi studovat, hromadit bohatství, šplhat po mocenské pyramidě. Díky této touze vznikají nesmrtelná díla, obrovská bohatství i osobnosti, které poznamenávají dějiny. Dobrý šéf ví, že je třeba touhy po uznání využít a lidi chválit. Musí umět hlad po uznání uspokojit. Dokáže-li to, dokáže přimět svůj tým k maximálním výkonům. Schopnost vzbuzovat v lidech elán je největší předností dobrého šéfa. Uznáním a povzbuzováním lze vykřesat nejlepší vlastnosti člověka.
Nic tak neubíjí ctižádost a vůli pracovat jako kritika ze strany nadřízených.
Naslouchání a schopnost empatie
Ke schopnosti empatie, vmyšlení se do pocitů druhého, není co dodat. Znalost empatie byla už součástí bible i starých východních náboženství. Dokáže-li se šéf vcítit do pocitů svých podřízených, ví, jakým způsobem nejsnadněji dosáhne svého cíle. Nezbytně k tomu patří umění aktivně naslouchat a uvědomovat si, že lidé se zajímají pouze o sebe a své problémy. Dokáže-li šéf tuto zásadu respektovat, kus řídicí práce má úspěšně za sebou.
Peterův zákon
Existuje i množství šéfů, kteří na svá místa prokazatelně nepatří. Kanaďan Laurence J. Peter s novinářem Raymondem Hullem zformulovali proslulý Peterův zákon, který je úvodem ke vědě o pracovní hierarchii. Tvrdí v něm, že každý zaměstnanec může být povýšen jen k horní hranici svých možností.
Podle Petera je pyramida moci v řadě podniků obsazena právě takovými zaměstnanci, kteří z funkcí, v nichž pracovali výborně, postoupili výše – a tam znamenají katastrofu. Někteří přesáhnou strop svých možností už při prvním povýšení, jiným to trvá celou kariéru. Jsou ale i tací, kteří tohoto stropu nedosáhnou nikdy. Jen takoví patří k správným řídicím typům.
Naopak k špatným šéfovským typům patří například zázračný mladý muž s arogantním sebevědomím, který má pocit, že vše by šlo lépe, kdyby všichni byli trochu méně omezení. Další je takzvaný muž firmy, kterému se díky neschopnosti daří v tichu přežívat na stejném místě celá léta. Samolibý šéf věří, že se svět točí jen kolem něho, a ztroskotanec o sobě pochybuje, a intenzivně proto nesnáší kritiku. Velmi rozšířenou vášní neschopných šéfů je svolávat neustálé schůze a porady. Podle statistik tráví vedoucí i podřízení na neplodných schůzích až šedesát procent pracovní doby. Rozvleklé porady mohou být i zdraví škodlivé. Je prokázáno, že dvaadvacet procent pracovního stresu vzniká právě na nekonečných a nudných schůzích.
Fobie a mánie
K špatným šéfům patří i nejrůznější fobie a mánie.
Šéf trpící archivofobií má panický strach ze ztráty dokumentů a trpí nejistotou při řešení pracovních problémů. Pracovní dobu věnuje přerovnávání, kontrole a archivování dokumentů a totéž vyžaduje velmi důsledně od svých podřízených. Působí přitom velmi pracovitě a schopně.
Šéf fonofil dovedl k dokonalosti složité umění hovořit na několika telefonech najednou. Fascinují ho telefony, počítače a internet, kde dokáže brouzdat celé hodiny. Také tento typ šéfa vypadá velmi schopně, tím spíš, že na internetu se dozví nejrůznější novinky, které pak hbitě používá v rozhovorech, což je velmi působivé.
Stolní gigantomanie. Šéf trpící touto mánií je přesvědčen, že moc se měří velikostí pracovního stolu, a proto vyžaduje ten největší, nejpůsobivější, ať už jde o starožitný kousek nebo o skleněnou modernu. Podobnou taktiku používají primáti, kteří vylézají vysoko do korun stromů a vyznačují si rozsáhlá území, čím větší, tím lepší, aby zdůraznili své vůdcovství.
Šéf trpící papíromanií. Má stůl plný papírů, otevřených knih a katalogů. Snaží se předstírat, ať vědomě či podvědomě, že je velmi zaměstnán. Od svých podřízených vyžaduje zprávy nejen v počítačové podobě, ale také vytištěné na papíře. Pro šéfa postiženého papírofobií je naopak jakýkoli dokument utrpením. Svou fobii mění v ctnost. Udržuje stůl v perfektním pořádku, aby vzbudil dojem, že veškeré pracovní problémy řeší s předstihem.
Diagramy a tabulky nade vše. Touto mánii trpí řada šéfů a důsledně s ní obtěžují podřízené i nadřízené. Kdo vyrobí více tabulek a grafů, je lépe hodnocen. Nadřízení jsou jimi zavalováni. Tito šéfové nebývají oblíbení ani u podřízených, ani u nadřízených.
A pak jsou tu samozřejmě šéfové, u kterých se kombinuje celá řada těchto fobií. Milují nejen velké stoly, ale pořádají i časté a velmi dlouhé porady a obvykle jsou zatíženi ještě na něco, třeba na tabulky a grafy. Ale dostali se na šéfovské místo a to už samo o sobě něco znamená. Přinejmenším to, že na nějakou dobu budou podniku vládnout.
Zdroj: 100+1
