Psycho na moři

Říká se tomu tady costa de la luz, pobřeží světla, kde se střídá vítr levante s poninente, který bývá až nepříjemný pro normální turisty. Ale právě to je důvod, proč se tady provozuje windsurfing a teď začíná pronikat nový sport Kite surfing (neboli čajíčkování alias Tea bag).

Je to oblast považovaná ze největrnější místo Evropy a s nejpříjemnějším klimatem i v zimě. Teda jak kdy. Občas i v zimě tu prší, ale jinak je tu převážně celý rok 13°C v noci a přes den tu bývá v lednu i 30°C na slunci. Takže žádné promrzlé Čechy. A díky větru ti mokré oblečení uschne během chvilky.

A navíc je to stále ještě jedno z posledních míst na pobřeží, kde je možno shlédnout volné louky obsazené španělskými kravkami, pod čistým nebem a mořem se tu rozprostírá národní park de los Alcornocales, 170 000 ha. Velké množství hor, které nabízejí romantikům nekonečné roztomilé procházky a adrenalinům (lezcům) skály k pokoření.

Jinak když konečně dorazí levante, což je vítr téměř 80km/h a  někdy více, tak se celá parta, co bydlí v dodávkách na pláži, seběhne, začne v šíleným spěchu stavět plachty, ani se nedojídá snídaně, slečny sedí opuštěné, samy na pláži, kde se jim do tváří zabodává písek a volně opuštěná psiska pobíhající kolem a kolem bez majitelů, se nekontrolovatelně perou mezi sebou.

Většinou se nedá celou noc ani spát, jelikož nárazy větru jsou tak silné, že mávají i s tou největší dodávkou, jako by se ji snažil převrátit rozvášněný dav. Někdy fouká tak silně, že malí psíci mají na zádech pytel s pískem, aby neulítli, a ptáci chodí pěšky.

Já si na moři dávám kolikrát malé psycho, lehký boj o přežití, jelikož jsem stále začátečník (už třetí zimu), tak někdy je toho větru trochu moc, když se jezdi na 60 litrech a s 3,7 m plachtou tak není moč času na chyby, ale zase v těle probíhá neskutečná senzace uspokojení, jedeš se zaklopenou plachtou, skáčeš z vlny na vlnu, jenom se soustředíš, jedeš a říkáš si: "hlavně žádný katapult, ať se nerozbiju." Najednou se před tebou zvedá vlna, v tý rychlosti ji ani nezaznamenáš a letíš xxx metrů nahoru i daleko (pokud má vlna 2 m, ty vyletíš další 2 a za ní máš 4 m šílenou díru), zpočátku zmatkuješ a odhazuješ materiál a postupem času se to zlepšuje a jen padáš na záda a do vody, a pak to konečně skočíš a tělem jede další vlna uspokojení. .
JE to úlet, ale taky dny plné frustrace, kdy nic nefunguje a nejde, seš ve vodě celej den a jen padáš, žádnej skok, žádná otočka, triky nevycházej, přicházíš vytočenej do auta, chceš to všechno rozbít, pak ale druhý den jakoby se to nějak vstřebalo a zase to jde. Je to nádhernej pocit najet na plný kule na vlnu a dát si ji jen tak bez plachty, jet si hada a na poslední chvíli tomu ujet a za tebou ze ozve 2metrový řach a seš rád, že ti ty dvě tuny nespadly na záda.
Je to nádhera, ale pak jsou dny, kdy nefouká dostatek větru a přichází na řadu novější sport přiblblejch boháčů, který si daj týdení kurz a hrajou si na surfaře a jenom se ti ve vodě motaj a nerespektujou ostatní. Jsou to kite surfaři. Ne všichni jsou takový, je to taky sport, kterej je dobrej, ale bohužel je to trochu móda, daleko jednodušší na začátku a složitější na konci. Asi něco jako lyže a snowboard. Ale nic proti tomu sportu nemám, taky ho jednou budu provozovat, ale až nebude dostatek větru na windsurf, žádný skály na lezení, hory na kolo a nebudu mít holku a nic lepšího na práci, pak teprve půjdu na kite.

Ale jinak je tu život plný pohody, každý den po ježdění tě čeká super večeře přímo na pláži s lahvičkou vínečka a nějaká ta grilovačka, ať už čerstvě nalovených rybek nebo nějakýho steaku, při až trapném romantickém západu slunce , červenýho nebe a odpáleného špeka.