Postoj jsem nejlepší, báječný, všechno zvládnu, dítě dostává nebo také nedostává už do vínku. Tím, v jakém prostředí se narodí a samozřejmě výchovou. Dítě, které nezná ponižování, fyzické tresty či řeči typu zlobíš, utrápíš mě, ale naopak je odmalička ujišťováno, jak je fantastické, chytré, prostě nejlepší a jak jsou jeho rodiče šťastni, že ho mají, má to nejlepší věno do života. Naopak dítě vychovávané ke skromnosti a k přesvědčení, že toho moc neumí a ať se nikam nehrne, dostává omezující, přímo zátěžovou výbavu do života.
Vytváření sebevědomí
Ani závaží výchovných traumat a prostředí nejsou nepřekonatelná a nejrůznějších psychologických návodů na to, jak jejich dopad překonat, jsou doslova tisíce. Jedním ze zajímavých termínů, které se v této souvislosti objevují, je salutogeneze, tedy vytváření zdraví, v tomto případě psychického. Velkou roli hraje samozřejmě i zdraví fyzické. Podle toho, jak se člověk fyzicky cítí, vnímá i svět. Všechno se zdá obtížnější v případě zdravotních potíží – ať jde o chřipku, bolest zubů, nevyléčitelnou nemoc nebo prostě jen příznaky stáří. Být nejlepší a všechno dokázat je daleko snadnější pro fyzicky zdatné, zdravé jedince.
Pozitivní přístup
Jak si psychické zdraví vytvářet a udržovat? Jednou z cest je pozitivní přístup k životu a to i v tom případě, když ho člověk výchovou nezískal. Cítíte se po probuzení jako král? Nebo vás všechno bolí? Máte problém vstát, setkat se s lidmi, jít do práce? Ať tak či onak, chce to úsměv. A pak s přesvědčením prohlásit pokud možno hodně nahlas: „Je mi fajn. Je to vynikající. Všechno zvládnu.“ Jak zdůrazňují psychologové, účinek těchto prohlášení, i když se člověk cítí pod psa, je velmi významný.
Evropská kultura
Pro skeptické Evropany a speciálně pro Čechy se švejkovskými sklony je to absurdní, ale je to jedna z bezpečných a zaručených cest, jak se přiblížit k myšlení vítěze. Podle průzkumů většina vysokoškolských studentů západoevropských univerzit dokáže jasně definovat, čeho chce dosáhnout, a nebývají to cíle o nic menší než jejich amerických kolegů. Na otázku: Jaké máte nejlepší vlastnosti? ale zpravidla neumějí nebo nechtějí odpovědět. Odpověď obvykle zní: „Nevím.“ nebo „To musí posoudit jiní.“ Signalizuje to neschopnost ocenit sebe sama? Mají o sobě tak nízké mínění? Nebo jsou naopak pevně vnitřně přesvědčeni o vlastních schopnostech a jedinečnosti, ale staletími vypěstované evropské zásady slušného chování by pokládaly chválu vlastních schopností a předností za nevhodnou a nepatřičnou? Je to dobré vychování? Zdravá, nebo spíš nezdravá skromnost? Vážný nedostatek, nebo přednost?
Názory psychologů se různí. Někteří tvrdí, že důležitá je především schopnost prosadit se a uspět, i když člověk sebevědomě nevystupuje. Americká škola, která se stále více uznává a prosazuje i v Evropě, je opačného názoru. Tam platí: Jsem-li dobrý, vím to o sobě a dám to najevo i ostatním. Při přijímacích pohovorech na amerických univerzitách, ale i v amerických firmách jsou evropští skromní studenti v obrovské nevýhodě. I pokud si předem připraví výčet svých fantastických vlastností, obvykle o nich nedokážou nadšeně hovořit. Ve stejném duchu vyznějí většinou i odpovědi na další otázky. Zatímco zaměstnavatel čeká odpověď typu: Žádný problém není neřešitelný. Jen to chce správnou taktiku, evropští kandidáti obvykle používají slov a spojení typu: Při řešení by se mělo vzít v úvahu, zvážit atd. Ztrácejí tak cenné body a zaměstnavatelé či školy mnohdy odmítají perspektivní pracovníky. Jen proto, že kdysi dávno jim doma a možná i ve škole vštípili pro současnost nevhodnou a mylnou strategii odsuzující samochválu.
Zdroj: 100+1
Proč máme vychovávat sebevědomé děti?
23.09.2008
V čem jste vynikající? Jak se to projevuje? Americký student je schopen na tuto otázku odpovědět bez zaváhání. Vyjmenuje a názorně osvětlí množství kladných, unikátních a naprosto výjimečných vlastností, kterými je obdařen, či napíše na toto téma dlouhou esej. Jinak je tomu se sebevědomím v západní a zejména východní Evropě.
