Praha očima venkovana

JARO

Je to už rok, co jsem se shodou šťastných i nešťastných okolností ocitla ve víru velkoměsta. Poklidně tekoucí čas jsem vyměnila za všudypřítomný chaos, hluk, strach, ale i svobodu.
Jdete do něčeho s představou, že to může být jen lepší, ale nemáte tušení, co na vás čeká za rohem.
Najednou vám začne chybět to, co vám jinde nejvíc vadilo. Například, že vyjdete z domu a nepotkáte žádnou známou tvář. Spoustu cizích obličejů, nepřítomných pohledů, žádný nepotkám dvakrát. Vlastně jednu známou jsem potkala. Petru Špalkovou. Jenže ta zase s největší pravděpodobností nezná mě. Nejdřív to působí tak, že se zavrtám doma a vycházím co nejméně. Netrvá ale dlouho a naučím se to. Pohled dopředu a jít. Hlavně se neusmát a nedívat se okolo. Chvílemi mi to i jde. Jenže občas ulítávám. Procházka po nábřeží a vidím první mrtvolu v životě. Právě ji vytahují z Vltavy. Sebevrah skočil z mostu. No jo, to není zase až takový div. Ale on než skočil, nechal na mostě tašku a tu hned někdo ukradl. Co si sebou mohl vzít? Co v té tašce bylo? Co bylo tak důležité, že to táhl sebou, ale přesto si to nevzal až tam dolů.
Čas tu utíká tak rychle. Mám dojem, že první měsíce jsem nepřetržitě dobíhala nějaké tramvaje. Připadá mi, že skoro v každé je nějaký cvok. Někdo, kdo mluví nahlas sám k sobě, nebo je to pro nás pro všechny? Pro všechny, co čumíme z okna a nic za ním nevidíme?
Na Václaváku jsem byla jenom jednou. Ráno ve dvě, vracejíc se  z Národní třídy. Nevěděla jsem, že jedenáctka mi už nepojede, tak jsem se prošla k muzeu a zase zpátky zbytečně. Ale přežila jsem to. Ve Vodičkově ulici pak se mnou čekal na noční tramvaj Japonec, co měl v ruce dlažební kostku. Asi turistický průvodce v šesti jazycích doporučuje.
Ale jaro je krásný. Když je někdo optimista.


LÉTO

A zase tramvaj. Nějaká banální rvačka. Opilý mladík se trochu porve a slušnému občanovi pošlape polobotky. Ten chce náhradu škody a tak policie patřičně hájí jeho práva. Jako z akčního filmu. Tři ozbrojenci se vrhnou na mladíka, který má minimální schopnosti koordinovat svoje pohyby. Třesk hlavou o chodník, ty mizero. Desetiminutová podívaná, jede se dál, příští zastávka Náměstí bratří Synků.
Mám už za sebou návštěvu několika muzeí, galerií i výstav. Zajímalo by mě, jestli na ty důchodce, co tam spí na židlích probíhá speciální výběrové řízení. Zda jim kladou otázku k jakému by se přirovnali zvířeti. Spíte jako medvěd, celou zimu, nebo spíš jako koala, téměř nepřetržitě?
Když jedu s kolegou v autě něco zařizovat, ptá se mě: Heléééé, taky ti to tady připadá všechno tak crejzýýýýý?
V létě se zbavuju televize a téměř přestávám číst noviny. Protože zažívám realitu na vlastní kůži, tak si to nechci kazit médii. Marně se rozhlížím, kde jsou ti lidé, co se na mě usmívají z plakátů za velkými skly bank a pojišťoven. Myslela jsem, že jsou právě ve velkoměstě, ale nikde je nevidím. Ale jsem tu teprve dvě roční období.


PODZIM

Každej, s kým promluvím, každej z těch mála, co tu znám, má depresi. Podzimní, jak jinak. A zase tramvaj. Začíná to pro mě být důležité místo. Jak se lidé přemísťují, když nastoupí někdo, před kým je dobré mít se na pozoru, protože je nepřizpůsobivý. Říkali v televizi. Říkala mi máma, říkal strejda. Skoro každý zaujatě čte, nebo má sluchátka. Nechceme vidět svoje město, nechceme ho slyšet? Ale tohle přece stojí za to! Skupina asi deseti Romů je pravda trochu hlučnější, ale Kusturica by měl radost, stačilo by zapnout kameru. Divoká gestikulace rukama, řev, smích i slzy. Neustále se přemisťují, jeden od druhého, k dalšímu. Všichni komunikují společně. Stará Mardžita pláče a lomí nad tím rukama. Pár slušných občanů raději vystoupí. Se svojí sebedůležitostí si raději počkají na další tramvaj.
A další mrtvola. Přijdu ráno do práce a leží nám přímo pod oknem. Zpod černého igelitu vyčuhuje jen polobotka. Černá podrážka s velkým vzorem. Žádný hlouček zvědavců. Co taky, vždyť tu není žádná krev. Sebevražda, skok z okna.
Podzim je krásný. Má plno barev, spoustu vůní, příroda se s námi loučí před spánkem. Procházky Prahou mi připadají touto dobou nejhezčí.


ZIMA

Naivita malého města se může shrnout do jedné malé události. Ředitel základní školy ukradl v samoobsluze sýr. Co s tím? Neměl by to být představitel morálky? To určitě měl. Ale má chytrou ženu, která ho zachrání. Rozjede kampaň – ti hajzlové mu tam ten sýr dali schválně, aby ho zdiskreditovali! Tenhle protiútok je účinný a nezbývá, než ředitele politovat. Není tedy nutné odstupovat.
Včera jsem viděla u hlavního nádraží, jak jeden druhému píchá do žíly nějaké svinstvo. Poprvé, na vlastní oči. Ani neměli potřebu se skrývat. Policajti stáli v hloučku opodál a něčemu se pobaveně smáli. Nikoho to nezajímá. Občas nás něco zvedne ze židlí, něco co se provaří v médiích, ale protože se děje pořád spoustu dalších věcí, tak nás už ani nemusejí zajímat důsledky, následky…
Už se cítím jako občan Prahy a tak mě zajím její tvář. Četla jsem teď rozhovor s jedním architektem, ze kterého jsem měla dojem, že by Prahu srovnal se zemí, památky jsou přežitek, vystavěl by to do výšky. Velkoměsto, kde se bude žít, abychom zachránili přírodu kolem. V bydlení se teď upřednostňuje maximálně otevřený prostor, takže z toho stísněného prostoru venku budeme unikat domů, abychom se mohli nadechnout. Pak si vyjedeme do přírody. Milé děti, tak tohle zelené, to je strom!