Postrach moří

První útok žraloka na člověka je zobrazen na nádobě z italské Ischie, která pochází z osmého století př. n. l. Od těch dob se to příběhy o útocích žraloků jen hemží. Stal se součástí mýtů většiny přímořských států a ostrovních kultur. Vietnamští rybáři se obracejí pro ochranu k žraloku velrybímu, kterého nazývají Ca Ong neboli pán ryba. V Japonsku byl bůh bouře zobrazován jako člověk – žralok. Číňané ve válce proti Japoncům zvolili jako znak na bojová letadla hlavu nebezpečného žraloka tygřího. Také Američané měli letku nazvanou Flying Sharks (Létající žraloci), i když v češtině se obvykle chybně uvádějí jako Létající tygři.

Dokonalé vybavení
Žralok patří do skupiny rybovitých obratlovců, kterou zoologové označují jako příčnoústé paryby. Je to skupina starší než dinosauři. Znamená to, že jsou to živočichové odedávna perfektně přizpůsobení prostředí a dokonale vybavení pro lov. Mají vynikající sluch, čich, chuť i hmat.

Žralok je schopen slyšet na vzdálenost několika kilometrů. Neslyší tak vysoké tóny jako člověk, zato slyší mnohem více tónů hlubokých, které ho přitahují. Takové zvuky vydává například ryba chycená na udici či ryba harpunovaná, ale také člověk, který se pohybuje ve vodě. Hluk žraloci nesnášejí. Od zvuku, jehož síla přesahuje dvacet decibelů, což z našeho hlediska není tak mnoho, rychle prchají.

Čichové vjemy registrují žraloci na vzdálenost několika set metrů a dokážou je velmi citlivě rozeznávat. Zejména pach krve, tuňáka či jiných ryb.

Postranní čára, která je společná všem rybám, vnímá záchvěvy vody a změnu tlakových vln a je důležitou součástí orientačního systému. Připomíná sonar. Kanálky pod kůží se táhnou po obou stranách trupu a menšími kanálky ústí na povrchu těla mezi šupinami. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky, které zachycují tlak okolní tekutiny.

Oko žraloka se podobá očím jiných obratlovců a není nijak omezeno. Navíc má žralok schopnost nočního vidění. Například žralok bílý výborně vidí za dne a skvěle rozlišuje barvy, ale v noci vidí lépe žralok citronový nebo žralok modravý.

Jedinečným smyslovým orgánem žraloka jsou Lorenziniho ampule. Nacházejí se na hlavě a vnímají změny teploty, vibrace, slanosti, tlaku a dokonce i slabé změny elektrického pole, k nimž dochází při svalové a nervové činnosti jiných živočichů.

Čelisti
Jsou velmi silné a vybavené jako břitva ostrými zuby. Ty neomezeně regenerují, dorůstají průběžně po celý život. Za první řadou zubů má žralok několik sad zubů rezervních. Jakmile se zub opotřebuje nebo vylomí, zaplní mezeru zub z druhé řady. Velký žralok je schopen najednou ukousnout či utrhnout až dvacet kilogramů masa.

Žraločí čelist může být nebezpečná i tehdy, když je zvíře prokazatelně mrtvé. Stačí, aby se stáhly kloubní vazivové struktury, a čelist se sevře.

Žralok není vybíravý, přesto některé druhy mají svou oblíbenou potravu. Pro žraloka modravého jsou to například malé chobotničky (kalamari), zatímco žraloci bílí dávají přednost ploutvonožcům.

Rozmnožování
Některé druhy žraloků kladou relativně malý počet vajec chráněných rohovitými pouzdry a přichycují je v chaluhách nebo v korálových větvích. To jsou žraloci vejcorodí. Jiné druhy (vejcoživorodé) přivádějí na svět už plně vyvinutá mláďata, která se líhnou z vajíček ještě v těle matky a krátce poté přicházejí na svět. Nebo jsou druhy živorodé, kdy embryo spotřebuje zásoby žloutkového váčku, s nímž je spojeno pupeční šňůrou, a začíná být vyživováno placentou.

Gravidita trvá v průměru dvanáct měsíců, u některých druhů až dvaadvacet. Samice mají dvě dělohy. Někdy se rodí jediné mládě, u většiny druhů dvě. Potomků může být ale i čtyřicet.

Všechny smyslové orgány žraloků jsou funkční okamžitě po narození. Žraloci rostou po celý život. Žralok modravý v průměru o 32 centimetry za rok, žralok mako o 28 centimetrů. S přibývajícím věkem se přírůstky zmenšují, ale růst nepřestává. Samice téměř všech druhů žraloků bývají o třetinu až o čtvrtinu delší než samci a někdy až dvakrát tak hmotné. Přesná délka života žraloků není známa, odhaduje se na čtyřicet až padesát let.

Rychlý útok
Za normálních okolností se žralok nepohybuje nijak závratným tempem. V hejnu uplave jeden až čtyři kilometry za hodinu, při útoku například žralok modravý útočí rychlostí asi čtyřicet kilometrů v hodině, ale může dosáhnout i sedmdesáti. Napomáhá tomu i specifické uspořádání šupin. U rychlých druhů žraloků bývají menší a jemnější. U větších a pomalejších druhů jsou zploštělé a širší. Samice mají pokryv těla mnohem pevnější a tlustší než samci.

Rychlost žraloka ovlivňují i svaly, tělesný profil a také ploutve, kterými může žralok měnit polohu kolem tří os. Pohyb těla zrychluje ploutev ocasní, která pracuje jako kormidelní veslo.

Ocasní ploutve jsou u některých druhů žraloků špičatější, jindy spíše zploštělé. V podstatě platí, že žraloci z mořských hlubin mají horní lalok ocasní ploutve větší než spodní. Žraloci žijící spíše ve vrchních vrstvách moří mívají ocasní ploutev symetrickou. Jestliže je ocasní ploutev výrazně zploštělá, žije žralok převážně u dna, kde se občas zahrabává do písku.

Od nejmenších po obry
Nejmenšími druhy žraloků jsou žralok trpasličí, žralok drobný a máčkovka drobná, kteří jsou vesměs i v dospělosti menší než třicet centimetrů. Největší je žralok velrybí, jinak také obrovský (Rhincodon typus). Je to zároveň největší paryba naší planety. Dosahuje délky až osmnácti metrů a hmotnosti kolem 40 tun. Miluje laguny v korálových ostrovech a teplotu vody 21 až 25 stupňů Celsia. Má kolem sedmi tisíc drobných zubů a navzdory obří velikosti se živí drobnou stravou – planktonem, malými rybami a kraby. Větší potrava se nedostane přes filtry z žaberních tyčinek v hltanu. Žralok velrybí není útočný. Pohybuje se převážně u hladiny, ale tím, že má obrovskou hmotnost, může být nebezpečný a poškodit lodi tak, že ztroskotají.

Druhým obrem v pořadí je žralok veliký (Cetorhinus maximus). Největší známý exemplář měřil 13,7 metru. Rovněž není útočný. Živí se planktonem a rád se pohybuje v hejnech. Někdy je v nich až sto padesát žraloků, kteří plují za sebou jako dlouhý had. Zuby má drobné, kuželovité. Ve čtyřech až devíti řadách je jich kolem tří tisíc. Žije v chladných i teplých oblastech. Je vejcoživorodý, vývoj zárodku trvá dva roky, některé zdroje uvádějí až 3 a půl roku.

Dravci
Z 359 známých druhů žraloků zástupci pětatřiceti druhů alespoň jednou prokazatelně napadli člověka. Dvanáct druhů napadá lidi běžně.

Nejznámější z dravců je žralok bílý neboli lidožravý (Carcharodon carcharias). Pohybuje se především u pobřeží. Útočí často a rychle, nejvíce případů napadení člověka má na kontě právě on. Přezdívka bílá smrt se na něj hodí. Dostal ji podle sněhobílé spodní části těla. Horní část trupu je indigově modrá, přechází dozelena s hnědým nebo šedavým odstínem. K většině napadení dochází u jižní Austrálie, Nového Zélandu, Kalifornie a jižní Afriky. Žralok bílý dosahuje hmotnosti kolem jedné tuny a délky osm metrů.

K nejdravějším a nejútočnějším žralokům patří spolu se žralokem bílým žralok tygří (Galeocerdo cuvieri). Živí se doslova čímkoli včetně dalších žraloků. Bývá označován za hyenu moří. V jeho žaludku byly nalezeny kabáty, vlna, kanystry, kov i láhve. Dosahuje hmotnosti přes tři tuny a délky kolem devíti metrů. Žije ve všech tropických a subtropických mořích, s oblibou se zdržuje v přístavech, poblíž nábřeží, u atolů a v lagunách. Běžně útočí na lidi.

Ve všech mořích světa od tropického po mírný pás žije žralok modravý (Prionace glauca). Je jedním z nejrozšířenějších druhů. Objevuje se například i u britských a irských břehů, u Kanárských a Kapverdských ostrovů, ve Středozemním moři a občas i u Norska. Je aktivní převážně v noci. Je velmi útočný, napadá často i lidi. Měří dva a půl až čtyři metry, hmotnost má dvě stě až tři sta kilogramů. Je živorodý, počet mláďat v jednom vrhu činí od pěti do šedesáti, výjimečně i kolem stovky.

Pro člověka nebezpečný je i kladivoun obecný (Sphyrna zygaena). Protáhlým tělem se velmi podobá žraloku modravému. Podivná hlava činí z tohoto žraloka jednoho z nejobávanějších podmořských lovců. Díky neobvyklému tvaru těla dokáže kladivoun rychleji a lépe měnit směr než jiní žraloci. Oči jsou umístěny až na koncích kladivovité hlavy, takže obsáhne pohledem větší plochu mořského dna a může velmi dobře odhadnout vzdálenost, která jej dělí od kořisti.

Zajímavosti
Žraloci se dostávají i do sladkých vod do ústí velkých řek. Jde například o žraloka hnědého (Carcharhinus plumbeus), který se vyskytuje v ústí evropských řek, či žraloka bělavého (Carcharhinus leukas), který proniká do ústí řek všude kromě Evropy a Antarktidy.

Ne každý žralok má ve jménu název žralok. Může to být i kladivoun, ostroun, světloun, žraloček, máčka, pilonos, psohlav, liškoun a další.

 
Zdroj: 100+1