Pokusy s planetou

Celosvětové teploty stoupají, snižování emisí zatím nikam nevede. Možná ale existují jiné technologie, které mohou pomoci zřejmě nezvratné změny zpomalit nebo zcela zastavit. Některé jsou stále nedostupné, jiné je možné začít používat okamžitě.

Ochlazení sírou
Během kolosální erupce sopky Mount Pinatubo na Filipínách v roce 1991 se do atmosféry dostalo na dvacet milionů tun oxidu siřičitého. Následek pocítila celá planeta. Sluneční záření dopadající na Zemi bylo blokováno a globální teploty toho roku klesly o půl stupně Celsia. Někteří odborníci proto začínají uvažovat o tom, že oxid siřičitý rozptýlený uměle do atmosféry v podobě aerosolu by se mohl stát účinnou zbraní proti oteplování.
Odvrácenou stranou tohoto experimentu by bylo poškození ozonové vrstvy a vznik nebezpečných kyselých dešťů. Vysoká koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře by přitom zůstala zachována.

Moře jako zásobník
Další varianta umělé změny klimatu počítá s využitím mořských organizmů, různých druhů řas a planktonu, které dokážou na sebe vázat oxid uhličitý. Když tyto organizmy uhynou, klesnou na dno a vezmou si přebytečný CO2 s sebou. Dosud bylo ověřeno, že napumpování velkého množství železa do mořské vody má za následek rychlý růst řas a planktonu. Pokud by lidstvo chtělo omezit koncentraci CO2 v atmosféře, stačí moře a oceány začít plnit železem a dalšími živinami.
Nevýhodou tohoto experimentu by byla porušená rovnováha v oceánských ekosystémech s následky, které je velmi těžké odhadnout. Uhynulé mořské organizmy mohou být rovněž rychle rozkládány na dně oceánů bakteriemi. Tím by došlo k opětovnému uvolnění CO2 do atmosféry a celý postup by byl zbytečný.

Kam s ním?
Geoinženýrským experimentem by mohla být stavba umělých stromů, tedy zařízení, která stejně jako skutečné stromy pohlcují oxid uhličitý a odvádějí jej do podzemních zásobníků. Stejně jako v přírodě by se tu využívala chemická reakce, při níž by byl CO2 odstraňován z atmosféry pomocí hydroxidu vápenatého nebo hydroxidu sodného. Otázkou je, zda je vůbec možné touto metodou zasáhnout do vývoje zemského klimatu. K odstranění oxidu uhličitého, který lidstvo ročně vyprodukuje, by bylo zapotřebí asi půl milionu takových umělých stromů.

V podzemí by se mohly stát úložištěm CO2 horniny, které s oxidem uhličitým reagují, například peridotit. Velká ložiska peridotitu se nacházejí v Ománu, v Tichém oceánu a také v Evropě. Reakcí peridotitu s oxidem uhličitým, rozpuštěným v horké mořské vodě, vznikají pevné vápence. Postup může být mnohokrát opakován. Takovým způsobem by z atmosféry mohly zmizet ročně miliardy tun oxidu uhličitého.
Technologicky by lidstvo ukládání CO2 do podzemí zvládlo již nyní, neliší se příliš od postupů při těžbě ropy. Přesto není jasné, zda by v podzemí docházelo k žádaným reakcím v dostatečném měřítku. Oxid uhličitý může být ukládán i do nadzemních zásobníků v podobě vysokých věží. Uvnitř by byl rozptýlen hydroxid sodný, který váže oxid uhličitý a dává vzniknout hydrogen - uhličitanu sodnému, tedy jedlé sodě. Ani v tomto případě není jasné, nakolik by byly věže účinné a jak by se mělo dále nakládat s vázaným oxidem uhličitým.

Záchrana z vesmíru
Účinnou metodu pozvolného ochlazení zemského povrchu by představovaly družice na oběžné dráze ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů od Země. Kdyby těchto družic bylo velké množství, mohly by účinně odrážet sluneční záření a vytvořily by obří slunečník, který by Zemi částečně zastínil. Podobného výsledku by lidstvo dosáhlo konstrukcí obrovského pozemského zrcadla přibližně o velikosti Grónska. Vesmírný sluneční štít by byl široký asi 100 kilometrů a vážil by okolo 20 milionů tun. Není však jasné, jak takovou masu přístrojů dopravit do vesmíru, když dosluhující raketoplány mají nosnost jen 25 tun.
Toto řešení by bylo velmi pomalé a také velmi drahé, pouze cena přístrojů by se pohybovala v trilionech dolarů.

Co dokáže voda
Zemské klima lze regulovat také pomocí mořské vody rozptylované přístroji do atmosféry. Po jejím odpaření by v atmosféře zůstávaly částečky soli, které by spustily chemickou reakci. Výsledkem by byla oblaka, která by odrážela sluneční záření zpět do vesmíru.

Jde o poměrně levnou metodu. Rozptylování vody by měly na starosti lodě, avšak o jejich minimálním nutném počtu se stále spekuluje. Je pravděpodobné, že uměle vytvořená oblaka by narušila koloběh vody a mohla by způsobit v některých částech planety sucha.

Jednou z prvních obětí globálního oteplování jsou ledovce, jejichž rychlé odtávání může vést k nedostatku pitné vody. Mizení grónského ledovce by mohlo změnit počasí v celé Evropě. Odborníci proto navrhují pokrýt co největší plochu ledovců a také celý ostrov Grónsko fólií s reflexním povrchem z vlny, konopí, PVC či jiných umělých materiálů odrážejících sluneční záření. O tom, že tato technologie funguje, se mohli již přesvědčit provozovatelé některých lyžařských areálů. Hlavní překážkou jsou nesmírně vysoké náklady. Jeden kilometr čtvereční by vyšel asi na 150 milionů korun.

Pokud by lidstvo skutečně zvládlo technologie změny klimatu, hrozí ještě jedno nebezpečí: geoinženýrské postupy by se mohly stát novou zbraní ve válce velmocí. Následky by pak mohly být ještě hrozivější než nejčernější představy o klimatických změnách.

Zdroj: 100+1