Pelyněk

FiftyFifty, společenský magazín.
Pelyněk na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Pelyněk

FiftyFifty
Share

Pelyněk

Léčivá bylina, koření, protijed. Pro své omamné účinky byl součástí starogermánské vykuřovací směsi devatera bylin. Je hlavní ingrediencí absintu, alkoholického nápoje, který neodmyslitelně patří k Francii devatenáctého století.

Má řadu lidových názvů - peluňka, nechrast, památníček, veliký stříbřík, chlebníček, hořký stříbrník, polýnek. Pelyněk pravý, latinským názvem Artemisia absinthium, dostal podle legendy jméno podle řecké bohyně Artemis, na jejíž počest se pořádaly jarní slavnosti spojené s konzumací pelyňku.

Pelyněk a jeho léčivé účinky byly známy už ve starověkém Egyptě, záznamy z papyrových svitků jsou z období 1550 př. n. l. Ze starého Řecka je doložena zmínka o pelyňkovém víně absinthites oinos, výtažky z pelyňku se v Řecku používaly jako lék. Zmínky o pelyňku najdeme i v bibli.

Základní údaje

Pelyněk (Artemisia) je rozsáhlý rod dvouděložných rostlin z čeledi hvězdnicovitých. Zahrnuje asi 300 druhů, z nichž nejznámější je pelyněk pravý (Artemisia absinthium), pelyněk okoličnatý (Artemisia unbelliformis), vysokohorský druh z Alp, Pyrenejí a Apenin, kterému byly připisovány magické vlastnosti, dále pelyněk brotan (Artemisia abrotanum) zvaný boží dřevec, pelyněk kozalec (Artemisia dracunculus) neboli estragon, pěstovaný jako kuchyňské koření. Silně voní a obsahuje množství silic. A pak je tu ještě pelyněk cicvárový (Artemisia cina), jehož semínka se kdysi používala proti cizopasníkům, například škrkavkám.

Pelyněk pravý je asi metr vysoká trvalá bylina. Daří se mu na slunných suchých místech v půdě bohaté na živiny a dusík. Původem je pravděpodobně ze západní Asie, dnes roste volně v přírodě podél cest, na stráních a mezích i na kamenitých a skalnatých místech v mírném pásu v Evropě, v severní i jižní Americe, v Asii a na Novém Zélandě. Můžeme se s ním setkat i u nás.

Lodyha i listy pelyňku pravého jsou stříbrošedě plstnaté a listy tvoří přízemní růžici. Drobné žluté květy jsou v bohatých latách.

Léčivá bylina
V červenci a v srpnu se sbírá kvetoucí nať, nejlépe list sdrhnutý společně s květem. Suší se ve stínu nebo uměle při teplotě do 40 stupňů Celsia. Pelyněk obsahuje těkavé silice, jejichž nejdůležitějšími složkami jsou toxický tujon, tujol a azulen, dále kandiden, felandren, glykosidní hořčiny absintin a anabsintin, flavonoidy, fenolové kyseliny, ligniny, třísloviny, pryskyřice, organické kyseliny a další látky.

Pelyněk pravý má vynikající protizánětlivé účinky. Požívá se při horečnatých onemocněních, nechutenství, střevních kolikách a proti křečím, při průjmu a zánětech žaludku. Hořčiny obsažené v pelyňkové nati podporují tvorbu žaludečních šťáv, činnost žlučníku a jater. Pozitivně ovlivňuje vstřebávání živin ve střevě a zlepšuje celkový metabolizmus organizmu. Působí dezinfekčně, tlumí křeče. Zevně se používá při svrabu, abscesech a některých očních onemocněních. Působí i na psychiku. Podporuje údajně odvahu a nebojácnost, uvolňuje zlost a napětí, pomáhá při depresi a letargii. Dávkovat se musí opatrně. Pouhých patnáct gramů pelyňkové silice způsobí lehkou otravu, nevolnosti, křeče až bezvědomí.

Pelyněk odedávna nachází využití i v kuchyni. Do pokrmů se přidávají jeden dva lístky, které pečeným masům dodají zvláštní chuť. Hodí se například k vepřovému bůčku, ovaru, uzenému masu, kachně, huse i skopovému. Používá se také jako dochucovadlo nápojů, například vermutu a fernetu. Je základní složkou absintu, jemně zeleného alkoholického nápoje.

Zelená víla

Absint neboli zelená víla, jak se tomuto nápoji díky jeho zvláštní barvě přezdívalo, byl velmi oblíben v uměleckých kruzích Francie devatenáctého století. K jeho vyznavačům patřili Paul Verlaine, Charles Baudelaire, Paul Gauguin, Guy de Maupassant, Henri de Toulouse-Lautrec a také Oscar Wilde, Vincent Van Gogh a Piccaso.

Absint vyrobil poprvé v roce 1792 francouzský lékař Pierre Ordinaire. Po pěti letech recepturu převzal jeden z nejslavnějších výrobců alkoholických nápojů Henri-Louis Pernod. Otevřel malou palírnu ve Švýcarsku, odkud se po pár letech přesunul do francouzského Pontarlier. Úspěch byl obrovský. Na konci devatenáctého století patřil absint neodmyslitelně k bohémskému životu a jeho spotřeba neustále rostla. Spisovatelé a malíři v něm nacházeli inspiraci, objevuje se i v jejich dílech. Maneta motivoval k obrazu Piják absintu, Degase k obrazu L'Absinthe. Picasso ho zvěčnil hned v několika svých obrazech - Piják absintu, Žena pijící absint, vytvořil také bronzovou skulpturu Sklenice absintu. Francouzští vojáci bojující v severní Africe užívali absint jako prevenci proti chorobám, byl podáván na příděl jako lék na malárii.

V druhé polovině 19. století byl absint tak populární, že se posezení v kavárně u absintu v době polední či odpolední začalo říkat l’heure verte (zelená hodinka). Na počátku dvacátého století se ve Francii ročně vypilo přes čtyřicet milionů litrů absintu. Jeho konzumaci zastavil až striktní zákaz. Švýcarsko zakazuje jeho výrobu i prodej v roce 1908, o tři roky později je absint zakázán v USA. Roku 1915 přijímá zákaz i Francie. Dnes je tento nápoj opět na trhu, ale jen v několika zemích. Kromě Švýcarska, kde mají právo na výrobu potomci jeho původních producentů, je povolen v České republice, Španělsku a ve Velké Británii. Jeho složení a hlavně výrobní postup se liší od původního. Pelyněk se v současnosti místo v alkoholu louhuje v teplé vodě, při čemž nedochází k uvolňování toxického tujonu. Při dlouhodobé konzumaci absintu, který tujon obsahoval, se projevovaly škodlivé účinky jako třes, koliky, křečové záškuby, halucinace, epileptické záchvaty i poruchy intelektu.


Tujon

Nervový jed C10H16O. Nachází se například v túji, jalovci, šalvěji lékařské, vratiči obecném a v pelyňku pravém.



Zdroj: 100+1 






© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.