Zaradovala jsem se, když u nás za rohem otevřeli internetovou kavárnu - starou, klasickou.
Dvě místnosti, v první děcka jezdí automobilové závody, v druhé máte klid na internet nebo pouštění si filmů. Pravda, pokoušela jsem se rozluštit, odkud je obsluha, přízvuk byl hodně východní, a tím nemyslím Slovensko, ale vždy tam vládla pohoda. I to kafe měli dobré. Až dnes!
Sednu ke „svému“ počítači. Vedle mladík se sluchátky na uších, na obrazovce běží film. Najednou sáhne pod stůl a vytáhne láhev piva. V druhé ruce kus salámu. Začal konzumovat. Hlasitě. Na sobě otrhané tričko, ze kterého táhne hospodský odér. Za chvíli si otvírá další lahvinku. A začne mluvit. Rusky. No mluvit, nadávat. Dost sprostě. A do toho se pořád krmí a pije. Mlaskání je to nejpřijatelnější, co z něj vychází. Připadám si jak v páté cenové bez větráku před zavíračkou.
Vydržím hodně, ale když před sebe staví třetí pivo a otevírá pytlík s mastnými brambůrkami, rychle odcházím. Obsluhující hoch mi lámaně říká, že „to drug - kamarad“. Můj výraz mu jasně říká, že je mi to srdečně jedno. „Ja, ja vam dam slevu“ snaží se o omluvu. Od této nabídky ho asi odradí můj úsměv, dá-li se tomu šklebu tak říkat. „Tak zadarmo, izvinitě.“ To už je lepší. Ve dveřích mne dohoní: „Pšídete zas?“ Neodpověděla jsem.
Představa, že bych zase potkala kamaráda - naturščika s lahváčem a salámem, mne mírně řečeno znechucuje. Jedině, že bych si chtěla vylepšit ruštinu o výrazy, které jsou mi k ničemu. Staré dobré nízkorychlostní kavárny!
