Jeho stav mu dává nový a odlišný pohled na všechny lidi, které dennodenně potkává. Úvahy o smrti se náhle setkávají s hodnotou života, života druhých a života samotného města nad Seinou.
Zelináři, pekaři, sociální pracovnice, tanečník, architekt, bezdomovec, vysokoškolský profesor, modelka, ilegální přistěhovalec… Ti všichni jsou spjati s tímto místem. Ty všechny denně potkává.
Můžete si myslet, že nejsou nijak výjimeční, ale pro každého z nich je jejich život jedinečný. Můžete si myslet, že jejich problémy jsou bezvýznamné, ale pro ně jsou těmi nejdůležitějšími na světě.
Mág evropského filmu opět přichází s jedinečným příběhem plným hereckých hvězd.
Rozhovor s režisérem
Co vás inspirovalo k natočení filmu Paříž?
Nedávno jsem hodně točil v zahraničí, v Londýně, Petrohradě, Barceloně... Měl jsem chuť vrátit se domů, bavit se o mém městě. Na druhou stranu, i moje předchozí filmy byly vždy dost o Paříži (Riens du tout, Chacun cherche son chat, Možná, atd.), ale nikdy ne přímo o ní. Měl jsem pocit, že chodím okolo horké kaše, až nastal ten správný okamžik...
Je tento film i jakousi reakcí na negativní dojem, který město může vzbuzovat?
Je pravda, že si o Paříži a Pařížanech tvoříme negativní obraz. Hned nás napadají slova jako snobský, namyšlený, měšťácký, nepříjemný, nepřátelský. Pařížané se vyznačují vlastností “vždy nespokojený“. Je to však i francouzská specifičnost – francouzský hrdina à la Gabin nebo Delon, postavy Célina, Léa Maleta a Tardiho. Tito pařížští hrdinové nešetří fackami, mají rozdrásané duše, nejsou to žádní hlupáci a vždy se proti něčemu bouří... Na tomto postoji je však i něco pěkného a zdravého. Paříž je městem světobolu. Je v něm melancholie, která, což je zvláštní, je životním postojem a ne rezignací. Velkými momenty Paříže byly revoluce roku 1789, Komuna, Osvobození, Květen 68... Paříž je známa díky chvílím takovéhoto zdravého hněvu.
Mnohokrát jsem slyšel: “Paříž už nejde s dobou“ a “Paříž je mrtvé město“, ale myslím si, že to není pravda. V určitém čase tu byla celá série náznaků, že Paříž už není tak zajímavá, anebo že už není takovou “metropolí“. Právě proto jsem chtěl ukázat Paříž v této možná trochu banální době. Uvažoval jsem i o tom, že dám filmu podtitulek “mizící obraz věčného města“.
Je pro vás stále jednoduché točit o Paříži, když už jste to udělal tolikrát?
Mám pocit, že čím více umělci jako Willy Ronis, Robert Doisneau, Cartier-Bresson, Depardon anebo William Klein fotografovali Paříž, tím byly jejich fotky lepší. Při tvorbě filmu má opakování jednoho stejného gesta také něco do sebe a Paříž představuje nevyčerpatelné téma. Takže se nevyčerpávám. Myslím, že právě proto, že jsem o Paříži točil tolik, začínám pomalu vědět, jak na to.
Ve filmu Chacun cherche son chat jste točil ničení Paříže, zatímco tady jeho budování.
Jedním z východisek tohoto postupu byla Baudelairova věta, reagující na tvořivé blouznění Haussmanna: “Podoba města se bohužel mění rychleji než srdce smrtelníka“. (citát jednoho verše z básně Labuť, ze sbírky Květy zla, 1861).
V období filmu Chacun cherche son chat jsem natočil renovaci čtvrtě Bastille, ale nebylo to kvůli nostalgii, že jsem točil o zničení “staré Paříže“. Nebylo to ani proto, že bych chtěl vypovídat nebo dělat reklamu této nové Paříži, modernější, měšťácké, zajímavější... Snažil jsem se jen ukázat, že to není nutně jedna proti druhé, ale že obě dvě existují současně (stará i nová Paříž), a to je přesně to, co dává tomuto městu bohatost. Jak říká Roland Verneuil (postava Fabrice Luchiniho): „Starobylé město se neurčuje podle toho, jak staví proti sobě své trosky a svou modernost.“ Dnešní Paříž, to není jen Louvre nebo muzeum na nábřeží Branly, to je spojení obou... Mám rád toto spojení, fakt, že Paříž je spojovníkem mezi historií a avantgardou.
Dnes je čtvrť Marais směsí klasické architektury 17. století, čtvrtě gayů, židovské čtvrtě, okrajově i čínské čtvrtě a významného místa módy s butiky prestižních značek. Její identita je vázána na tyto různé společenské vrstvy… ať už je to v konfliktu nebo ve svazku, žijí tu spolu spojené vitalitou. A toto míchání období a komunit vytváří Paříž.
Jak byste shrnul děj filmu Paříž?
Je to příběh nemocného Pařížana, který se ptá sám sebe, zda umře. Jeho stav způsobuje nový a odlišný pohled na lidi, které potkává. Tváří v tvář smrti zhodnocuje svůj život, život ostatních i život celého města. Paříž vypadá na plánu metra jako síť křižovatek... Aby bylo možné udělat portrét Paříže, musí se na to jít všemi směry, nestačí jedna linie. Je třeba respektovat komplexnost města. I takovýto roztříštěný obraz ukazuje bujnou, živou stránku Paříže.
Povězte nám o všech postavách, které se v Paříži setkávají.
Vyskytuje se tu mnoho rozdílných lidí a světů, které se nedotýkají, sociální třídy, které se nesetkávají, ale je tu i bratrství. Skutečně je to dost o otázce bratrství.
Bratr a sestra, Juliette Binoche/Romain Duris: ona je sociální pracovnice a zajímá se o kolektivní problémy, on je tanečník a zajímá se jen o své tělo...
Dvě sestry z 16. pařížského obvodu, Audrey Marnay/Annelise Hesme: pracují v oblasti módy a v Paříži si žijí lehce a bezstarostně.
Dva bratři Verneuilovi, Fabrice Luchini/François Cluzet: Philippe je architektem a realizuje projekt fakulty biologie Denise Diderota, druhý z nich, Roland, je historikem, specializujícím se na Paříž.
Skupiny lidí více či méně spojené: prodavači zeleniny plavící se mezi Rungis a Ménilmontant... (Albert Dupontel, Zinedine Soualem, Julie Ferrier, Gilles Lellouche, Emmanuel Quattra....).
A jsou tu i další, izolovanější postavy: pekařka, která se beznadějně pokouší najít mladou zaměstnankyni, Kamerunec Benoįt, který přešel Afriku, aby se dostal do Pařížě, Laetitia, mladá studentka.
Snažil jsem se ukázat, že vždy existuje i spoluúčast v městě protikladů a rasové diskriminace. Navzdory osamělosti existuje i solidarita nebo zkrátka náhodné setkání.
Film, to je často příběh jedné cesty. Zde sledujeme více postav a také více cest. Individuální cesty vytváří v tomto filmu kolektivní emoce. Problémy jedněch živí přes střihové triky problémy druhých. V tom také nakonec spočívala největší složitost filmu, již od psaní scénáře: jak dostat jeden příběh ze všech těch roztříštěných příběhů.
Přítomnost Fabrice Luchiniho a Karin Viard v Paříži má ozvěnu ve vašem prvním celovečerním filmu Riens du tout, další film, ve kterém se střetává mnoho postav...
V Paříži najdete ozvěnu všech mých předcházejících filmů. Měl jsem chuť odkázat na věci, které jsem už někde předtím naznačil. Je pravda, že Fabrice Luchini a Karin Viard se ocitli už v Riens du tout. Kromě toho se vracím k poměrně roztříštěnému vyprávění, protože tak jako v Riens du tout, tak i tady vystupuje víc než deset postav, které jsou vypravěči. A to i navzdory tomu, že jsem si po Riens du tout říkal, že to už opakovat nebudu. Bylo to náročné, ale dobré. Bylo to silnější než já!
V Paříži je i hodně herců, se kterými jste doteď nepracoval - Juliette Binoche, François Cluzet, Mélanie Laurent, Gilles Lellouche, Albert Dupontel... – a co víc, patří ke známým hercům. To je pro vaši tvorbu nezvyklé.
V mých filmech se vždy lidé vyskytovali opakovaně (Zinedine Soualem, Romain Duris, Vincent Elbaz...) ale také, a to především, řada nových herců. Rád objevuji v každém filmu nové tváře. V Paříži jsem měl jasnou představu – natočit rozmanitost. Je tam tedy dost herců a... ano, je pravda, že řada z nich je dost známých.
Když jsem si řekl, že film nazvu Paříž, uvědomoval jsem si, že by se měl podobat tomuto městu, to znamená střídat banální s monumentálním... Ukázat neutrální realitu ulic, ale i vznešenou a úžasnou stránku některých míst a památek. Přejít přes Seinu nebo se procházet pod Eifelovkou znamená pro Pařížana vždy zvláštní okamžik. I když to vypadá jako klišé, je to každodenní součást naší krajiny, a proto nemůže být nikdy úplně banální. Neměli bychom se bránit to ukázat.
S herci je to konec konců trochu podobné. Je dobré mít anonymní lidi, ale i filmové hvězdy. A pracovat s herci jako je Romain Duris, Juliette Binoche, Fabrice Luchini, Albert Dupontel, François Cluzet, Julie Ferrier, Gilles Lellouche, Mélanie Laurent, Zinedine Soualem... to není banalita, to je výjimečné a velkolepé.
Z toho vyplývá, že je lepší natáčet teleskopem z výšky, a já jsem chtěl věci velebit, protože Paříž má takový mýtický, vznešený ráz.
Je to váš šestý film s Romainem Durisem, kterému dáváte úplně odlišnou roli od Xaviera z Erasmu a Erasmu 2.
Je to jasný pokus zbavit se Xaviera! My jsme to s Romainem už potřebovali. Už jen proto, abychom si dokázali, že můžeme spolu dělat film i bez Xaviera. Teď je pro mne složité točit bez Romaina – stejně tak jako bez Zinedine Soualema. Když jsme točili Paříž, vůbec jsme nehledali pokračování, jako tomu bylo při Erasmu 2, museli jsme hledat jinde. Nebylo to příliš těžké, protože Romain se hodně naučil, když procházel různými rolemi s jinými tvůrci. Naopak, bylo zvláštní nemít při natáčení ten stejný vztah jako obyčejně: při Erasmu a Erasmu 2 jsme byli uvolnění, zatímco tady bylo více napětí. Napětí ve smyslu, že jsme chtěli vytvořit něco vážnějšího: postavu Romaina téměř odsouzenou jeho nemocí – už nebylo možné trávit čas na scéně společným žertováním. A to nás tísnilo. Byl to takový projev úcty vůči Pierrovi a jeho utrpení.
V jednu chvíli vidíme Romaina Durise v retrospektivním záběru jako tanečníka v Moulin Rouge. Překvapil vás v této roli?
Stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Dělal jsem s ním šest filmů, ale stále mě dokáže překvapit! Byl to skutečně neobyčejný zážitek, v ten den se ve filmu projevilo jakési uctívání, takové to bylo i v poslední den natáčení s Romainem a nebyl to vůbec bezvýznamný moment.
Vidět ho takto tancovat bylo znepokojující, protože uvedl ten svět, kostým, postavu a choreografii s takovou nenuceností... Na jedné straně je v jeho projevu trochu ubohosti, zároveň ale vystihuje tanečníka z Moulin Rouge. Líbí se mi, jak představil tyto dva aspekty. Když točíte film o Paříži, který se zčásti týká Moulin Rouge a jednou z hlavních postav je tanečník, musíte to přijmout. I když je to klišé... je karikaturou symbolu této značky. Pokud toto ve filme zafunguje a nebude to přehnané a hrubé, má na tom zásluhu právě Romain se svojí grácií.
O vašich filmech se říká, že jejich natáčení bývá veselé. Byl to i případ Paříže?
Natáčení tohoto filmu bylo skutečně veselé! Zažil jsem pocit štěstí a spoustu zábavy. Je to zábava intimně propojená s prací, a tím i s velkým úsilím a únavou. Nikdy jsem neměl tak úžasnou partu lidí. Všichni jsme se každé ráno znovu rádi viděli (dokonce i já jsem byl rád...). Byl v tom takový šťastný náboj, ale zároveň to nebyl žádný flám, hodně jsme seriózně pracovali a vymýšleli. S kameramanem Christophem Beaucarnem jsme byli jakoby spolčení. Byli jsme si vědomi, že pracujeme, ale zároveň jsme se cítili trochu jako děti, schopné všechno, co nás naučili, obrátit na otázku. Byl v tom jakýsi posun mezi naší profesionální dospělostí a nevyspělostí na „place“. Měli jsme velkou chuť nebrat se vážně!
S Juliette Binoche jste se setkali v období, kdy jste pracoval jako elektrotechnik na filmu Zlá krev od Leose Caraxe. Dnes je na plakátech filmu Paříž a vy jste uznávaným režisérem. Uvažujete někdy nad tím, jaký kus cesty jste ušel?
Snažím se si to příliš nepřipouštět. Myslím, že cítit, jak stále postupujete, přináší závrať, a to není to, co hledám. Rád dělám věci neuvědoměle. Mám raději neuvědomělost než závratě.
To není samozřejmé pro někoho, kdo režíruje svoje postavy z výšky...
To je pravda. Když mi bylo 25 let a dělal jsem elektrotechnika, o ničem jiném jsem nesnil. Říkal jsem si: „Doufám, že jednoho dne budu moci točit filmy.“ A nejen že je točím, ale dokonce i s neuvěřitelnými lidmi, a to si velmi dobře uvědomuji. Co si však dnes vychutnávám, to není ani tak postavení známého tvůrce, jako skutečný požitek, že můžu dělat tuto práci. Natočit film s Karin Viard, Fabricem Luchinim, Juliette Binoche nebo Romainem Durisem, to je neuvěřitelná výsada. Působí to jako droga, a navíc legální...
Máte svou oblíbenou pařížskou čtvrť?
Doufám že taková neexistuje. Na Paříži je geniální to, že je to místo, kde se ztratíte. Pro mne to je město, kde se můžu ztratit, a ten pocit zbožňuji. To je asi to, co mám v Paříži nejraději. Je tam plno míst a jsou nevyčerpatelná... Na druhou stranu, cítím cosi silného k nábřeží Seiny a ostrovu St. Louis. V důležitých chvílích svého života jsem se často přistihl kráčet k těmto místům, anebo jsem cítil potřebu tam jít po skončení natáčení. Možná jsem potřeboval cítit srdce starého města....
Paris
130 min.
Režie: Cédric Klapisch
Scénář: Cédric Klapisch
Kamera: Christophe Beaucarne
Hudba: Loïc Dury
Hrají: Juliette Binoche, Romain Duris, Albert Dupontel, Fabrice Luchini, Francois Cluzet, Karin Viard, Mélanie Laurent
premiéra 31.07.2008