Paramedičkou v Americe

FiftyFifty, společenský magazín.
Paramedičkou v Americe na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Paramedičkou v Americe

FiftyFifty
Share

Paramedičkou v Americe

Čechů, kteří žijí mimo rodnou vlast, najdete po světě stále více. Jednou z nich je i Alena Drvoštěpová, která kdysi odešla se svým českým přítelem do USA. Dnes zde vykonává náročné a záslužné povolání paramedika.

Děláš v USA paramedičku, co taková práce obnáší?

Paramedik je nová profese, specialista na přednemocniční první pomoc. Musí umět vše, co může pacientovi prodloužit šanci na přežití, než dorazí do nemocnice a na operační sál. Jde o udržení základních životních funkcí jako dýchání, srdeční činnosti či zastavení krvácení.

Moje práce spočívá v tom, že si nejprve překontroluji sanitu, tj. veškeré vybavení, kyslík, intubace, léky, obvazy. Dostanu rádio a vyrážíme s partnerem ze sanity do ulic. Většinou čekáme na benzínkách, někde uprostřed našeho teritoria. Nesmí nám to trvat k pacientovi déle než osm minut. Jakmile nám dispečer zadá výjezd, najdeme si na mapě kam pojedeme a vyrážíme.

Jinak nese paramedik plnou zodpovědnost za pacienta. Požárníci sice vytahují pacienta z auta, ale stále se mne ptají, co musí udělat. Paramedik intubuje, dekompresuje plíce, může proříznout hrdlo, čte EKG, podává léky (asi padesát), zastavuje krvácení. Dělá veškerá závažná rozhodnutí.

V Čechách sis ale žádnou školu se zdravotnickým zaměřením nedělala, to vše tě napadlo jednoho krásného dne až v USA. Co taková škola obnášela?

Jde o tříletý kurz při vysoké škole. Dělají se zkoušky z anatomie, matematiky, angličtiny, psychologie. Pak se dělá speciální výcvik. Škola zahrnuje také praxi na operačních sálech, v kojeneckém ústavu, inkubátorech, dětské nemocnici, pohotovosti, domově důchodců a na samotných sanitách. Je to časově náročná škola.


V jakém rajónu působíš?

Pracuji pro Atlantu, což je hlavní město státu Georgie. Pracuji v oblasti, kde žije dost nelegálních Mexičanů a nezaměstnaných černochů. Tato kombinace nepřináší nikdy nic dobrého. Mexičané se většinou bodají a řezají nožem, černoši zas bez váhání někoho zastřelí. Dále máme samozřejmě bouračky, mrtvičky, srdeční příhody, alergické reakce a staroušky, kteří padají a lámají si kosti. Prostě taková všehochuť...

Zrovna včera jsem měla kluka s postřelenou rukou a snažil se kulku sám vyřezat sklem. Utáhl si opasek kolem ruky, aby nekrvácel a doloval. Bohužel, si prořízl tepnu a ztratil moc krve, omdlel ve vaně a tam jsme ho našli. Dovezli jsme ho živého, snad se z toho dostane. Akorát ta ruka už asi nebude tolik funkční.

Když máme výjezd k GSW (gun shot wound), tak vždy čekáme až na schválení ke vstupu od policajtů. Pokud je scéna zabezbečená, vbíháme my. Někteří vědí, že pokud zavolají 911 a nahlásí to jako postřelení, musí přijet policajti. Měla jsem výjezd k „bolesti hlavy“, na který policajti nepřijíždějí. Přijela jsem na scénu a tam kluk s prostřelenou hlavou. Takže pak už volám na dispečink pro policajty, ale už na pacientovi pracuju. Bohužel jsem bez jakékoliv pomoci požárníků a ve dvou se to špatně zvládá. Pacient na mě koukal, na druhé straně vylezlý mozek a stále sám dýchal. Musela jsem se hodně rychle hýbat. Dovezli jsme ho do nemocnice ještě živého, ale asi bude mít mozek mrtvý.


Co na tebe působí nejhůře?

Nejstrašnější jsou případy dětí, které týrají rodiče. Například dvouletá holčička ponořená do vařící vody, s popáleninami od pasu dolů. Tu jsem musela helikoptérou převézt do dětské nemocnice. Takové rodiče bych střílela.

Jak zvládáš všechen ten tlak? Jak doma relaxuješ?

Stres z výjezdu nemám, spíše z toho shonu a nevyspání. Jsme dost zaneprázdnění a jezdíme nonstop. Začínám dělat v sedm večer a jsem na sanitě do druhého dne do sedmi večer. V noci spíme na sanitě, schoulíme se na sedačce. Někdy máme dobrou noc a spíme i několik hodin. Ráno pak zaleju energický nápoj a jedu dalších dvanáct hodin. Ve volném čase sportuji. Posiluju a běhám, jedu do lesů, nebo do kina na neakční filmy bez houkaček.

Rozesměje tě aspoň občas někdo?


Většinou alkoholici nebo hypoglykemičtí pacienti. S těma je sranda. Jeden řidič nás zavolal, protože řídil prostředníkem a vykloubil si ho a strašně ho to bolelo. Hrozil nám tím prstíkem a bylo to legrační.


Díky za rozhovor a přeji hodně sil!






© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.