Papež kouřil trávu

Čechy jsou zde zastoupeny například obaly desek Radima Hladíka, jenž k velké radosti návštěvníků úterní vernisáže, poctil ukázkou své kytarové virtuozity i tuto výstavu.

Ze zahraničních materiálů narazíte na jednoduché informační plakáty typu „bílé pozadí – černé písmo“, i na opravdu umělecká díla na obalech LP desek. Pod těmi nejzdařilejšími jsou podepsána jména sanfranciských výtvarníků jako Wese Wilsna či Ricka Griffina. Nechybí zde fotografie a covery desek mladičkých Stounů, slavných Beatles, ani výbušných Led Zeppelin. Nejkurióznější obal gramofonové desky ale určitě představují dámské kalhotky, jež kromě vinylu zakrývají i samotný název kapely, takže vám bohužel nejsem s to sdělit jméno oněch vtipálků.

Osobně mě nejvíce pobavila prohlídka místnosti, v které blikající barevná světla mění podobu obrazů. Touto technologií se například lidská tvář promění během několika setin vteřiny do zlověstného obrazu lebky.

Duch šedesátek, charakteristický především svojí psychedeličností, nedostává ale moc šancí proniknout do našich niter. Prostě tu chybí dostatečný, kvalitně ozvučený hudební podkres. S čím jiným, než s hudbou, si mám spojit toto období volné lásky, konzumace všeho možného a kultovního festivalu Woodstock? Domnívám se, že záplata ve formě CD přehrávače hrajícího dokola stále jednu píseň, je nedostačující. Navíc těm z nás, kteří stráví v jedné výstavní místnosti více než tři minuty, hrozí nebezpečí, že si místo zážitku odnesou psychickou újmu, způsobenou snad nechtěným zmáčknutím tlačítka „repeat“. Ale vysvětlete to těm hodným babičkám, které vás úpěnlivě kontrolují, abyste se až moc nepřiblížili vystavenému plakátu a třeba ho náhodou skrz plastový obal neofoukli.

Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, proč tomu tak je, přitom řešení bylo tak jednoduché. OSA, neboli Ochranný svaz autorský, ten za to může. Už i v Moravské galerii se šetří na hudbě!
Abych jen nelamentoval, musím říct, že výstava je to opravdu zajímavá, pro fanoušky a znalce designu zvlášť. Ale ti z vás, kteří se na ni chystají proto, aby zavzpomínali na časy, kdy byli Jimi Hendrix, Janis Joplin a Jimm Morrison ještě naživu a kdy Stouni a Purplové vypadali, jako že naživu ještě jsou, ať si raději dají něco „dobrého“ a pustí si nějakou archívní LP desku či nepřekonatelný videozáznam festivalu Woodstock. Zážitek z toho kouká silnější.
Bez té hudby mi to prostě nehraje.

A ten papež, ten jako fakt kouřil tu trávu?