Osud planety Země

FiftyFifty, společenský magazín.
Osud planety Země na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Osud planety Země

FiftyFifty
Share

Osud planety Země

Tvoří planeta Země a její obyvatelé jediný živý organizmus? Kdo ovládá dění v přírodě? Jak bude vypadat konec světa?

Když v letech 1976 a 1977 přistály na Marsu sondy Viking, vědci očekávali, že najdou nějaké stopy po životě. Výjimkou byl James Lovelock a Dian Hitchcock, dvojice odborníků z NASA. Už deset let před přistáním sond Viking odvodili z pozorování atmosféry Marsu, že tam žádný život být nemůže. Z jejich závěrů byla odvozena teorie, která podobný osud předpovídá i pro Zemi. I naše planeta bude zřejmě jednou stejně pustá a nehostinná, jako je dnes Mars.

V šedesátých letech minulého století Lovelock s Hitchcockem prokázali, že atmosféra na Marsu je ve stavu chemické rovnováhy. Jde o stabilní směs oxidu uhličitého, dusíku a nepatrného množství kyslíku, metanu a vodíku. Zemská atmosféra je zcela jiná. Stav chemické rovnováhy pro ni rozhodně neplatí, množství oxidu uhličitého a kyslíku bez přestání kolísá.  

Příčinou tohoto stavu je přítomnost života. Při fotosyntéze dochází k přeměně oxidu uhličitého na kyslík, živé organizmy s aerobním metabolizmem pak provádějí opak tohoto procesu. Kdyby na Zemi život nebyl, atmosféra by přestala být dýchatelná. Dosáhla by stavu chemické rovnováhy stejně jako na Marsu a žádná forma života by v ní neobstála.  

Předpokladem života na Zemi není jen atmosféra, ale i teplota na povrchu, složení vody v oce­ánech a další ukazatele, které jsou pravděpodobně už několik miliard let bez větších výkyvů. James Lovelock na základě těchto skutečností formuloval hypotézu nazvanou podle řecké bohyně naší planety jménem Gaia.

Živoucí Země Podle této hypotézy dochází k vzájemnému působení fyzikálního prostředí – teploty, chemického složení slané i sladké vody atd. a živých organizmů tak, aby prostředí bylo stabilní a mohl se v něm rozvíjet život. Živé organizmy prostředí nejen ovlivňují, ale i ovládají a kontrolují, a to spontánně a nevědomě. Dá se říci, že celá planeta Země se chová jako jeden velký superorganizmus, jehož součástí jsou na jednom konci obrovští mořští savci, na druhém viry. Země není jen planetou, která je nositelem života, ale životem samotným.

Myšlenka živoucí planety zaujala mnoho vědců i amatérů a vedla k rozvoji řady vědeckých hypotéz i filozofických a náboženských směrů. Uskutečnila se i řada vědeckých konferencí na toto téma. Nejnovější vědecké objevy však Lovelockovu hypotézu přinejmenším zpochybňují.  

Minulé katastrofy

Je známo, že vlivem sopečné činnosti se do atmosféry nepřetržitě dostává určité množství skleníkového plynu oxidu uhličitého. Kdyby tento proces nebyl ničím brzděn, zemské klima by se oteplilo natolik, že by došlo k odpaření oceánů. Podobný osud pravděpodobně potkal planetu Venuši před čtyřmi miliardami let.  

Zpomalování oteplování způsobuje chemická reakce, při níž se určitá část CO2 váže do hornin s obsahem vápníku, zejména do vápence tvořeného převážně uhličitanem vápenatým. Rostliny tuto reakci urychlují, protože rozrušují půdu a umožňují, aby voda a CO2 pronikaly do hornin. Část CO2 pak rostliny přímo odebírají z atmosféry při fotosyntéze.  

Studium starých hornin ukazuje, že teploty na Zemi musely v minulosti značně kolísat a nemohly být stálé, jak udává Lovelockova hypotéza. Před 2,3 miliardy let prošla naše planeta podle jedné teorie dobou ledovou, která trvala 100 milionů let. Pokles teplot byl takový, že zamrzly i oceány a Země byla zcela pokryta sněhem a ledem.  Příčinou toho byl proces fotosyntézy, který se na Zemi objevil o 200 milionů let dříve. Při fotosyntéze využívaly miniaturní organizmy sluneční záření k přeměně CO2 na cukry takovým tempem, že množství CO2 v atmosféře pokleslo a došlo ke globálnímu zalednění.   

To nebylo vše. Další doba ledová přišla před 700 miliony let a měly ji na svědomí mnohobuněčné rostliny. Ledovou dobu na konci období devonu před 416 až 360 miliony let zavinily první lesy. Všechna období zalednění přinesla velká vymírání živých organizmů, což lze jen stěží vysvětlit v souladu s hypotézou o živoucí planetě.

Cestou ke zkáze

Skutečností je, že život od počátku své existence nezdokonaluje zemské prostředí, ale bezohledně jej ničí. Už před 3,7 miliardami let, krátce po vzniku života, došlo na Zemi k metanové krizi, která málem vše živé opět vyhubila. Mikroby vylučující metan tehdy naplnily atmosféru smogem, který blokoval sluneční záření.  

Vymírání velkých plazů před 65 miliony let nemuselo být důsledkem dopadu vesmírného tělesa, ale činnosti mikroorganizmů vylučujících jedovatý sirovodík H2S. Podle Lovelockovy hypotézy by měl život takovéto činnosti omezovat a kontrolovat, nic takového se však nedělo a neděje.   

Z toho je možné vyvodit i budoucí vývoj života na Zemi. Vše nasvědčuje tomu, že život nevyhnutelně směřuje ke zničení sebe sama. Země se krok po kroku blíží k původnímu stavu, kdy byla zcela sterilní podobně jako dnes Mars.  

Vražedné slunce

S postupem času roste intenzita slunečního záření, za poslední 4,5 miliardy let to bylo o třicet procent, a tento proces bude pokračovat. Více slunečního záření povede k růstu světových teplot, při němž dojde k rychlejšímu zvětrávání hornin. Ty budou spolu s rostlinami rychleji pohlcovat CO2 z atmosféry.  

Určitou dobu se ztráta CO2 projeví jen zpomalením globálního růstu teplot. Asi za 500 milionů let však bude oxidu uhličitého v atmosféře tak málo, že nepostačí k procesu fotosyntézy. To bude začátek konce světa. Rostliny zahynou a s nimi skončí výroba kyslíku. To nepřežijí živočichové. Množství CO2 potom opět poroste a s ním budou růst teploty, dokud nedosáhnou sta stupňů Celsia. Při této teplotě zahynou i poslední mikroorganizmy a Země zpustne. Dobrodružství života, které začalo před 3,8 miliardy let, bude u konce.

Zdroj: 100+1 






© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.