Sluneční skvrny nejsou jen efektní podívanou pro astronomy, ale i klíčem k porozumění, co se na Slunci vlastně děje. Skupiny skvrn se například objeví poblíž rovníku v okamžiku erupce, kdy se do prostoru uvolní velké množství nabitých částic schopných poškodit nebo vyřadit z provozu vesmírnou sondu. Naposledy se to stalo v roce 2002 japonské sondě Nozomi.
Skvrny vzniklé při erupci za pár dní zmizí, ale i tak jsou spolehlivým ukazatelem sluneční aktivity. A jak je to se zbarvením skvrn? Jejich tmavá až černá barva je pouhou iluzí, která vzniká kontrastem s jasnějším okolím. Kdybychom mohli skvrnu pozorovat izolovaně, zjistili bychom, že je jasnější než třeba oblouková lampa, takže pohled na ni by mohl stále ještě poškodit náš zrak.
Sluneční skvrny jsou jasně patrné. V roce 1908 americký astronom George Hale zjistil, že magnetické pole je v místě skvrn mnohem silnější než celkové magnetické pole Slunce. Vliv na to má způsob, jakým se Slunce otáčí. Slunce je hvězda tvořená plazmou, tedy horkým plynem obsahujícím negativně a pozitivně nabité částice. Díky nim se různé části Slunce otáčejí různou rychlostí. Rovník se kolem své osy otočí dříve než póly, jak ukázal v roce 1960 americký astronom Harold Babcock. Rozdílná rychlost otáčení Slunce vede k deformacím magnetického pole. Siločáry, původně napjaté od severu k jihu, se začnou v místě rovníku vychylovat, deformovat a skládat jako smyčky. Tak vznikne podle dosavadních teorií skvrna, která není ničím jiným než oblastí s deformovanými magnetickými siločarami.
Sluneční cykly
Model struktury jedné sluneční skvrny. Když je Slunce klidné, skvrny se neobjevují tak často. Avšak i stav klidu má na naši planetu určitý vliv. Z historie víme, že počínaje rokem 1645 začalo období označované jako Maunderovo minimum. Po celých sedmdesát let nebyly zaznamenány žádné skvrny. V té době došlo k citelnému ochlazení zemského klimatu. Byla to jakási malá doba ledová, která trvala sedmdesát let. Její následky známe i z evropské historie. V určitých místech se přestalo dařit třeba vínu nebo jiným rostlinám vyžadujícím teplo.
Souvislosti mezi sluneční aktivitou a klimatickými změnami je tedy třeba brát vážně. Aktivita Slunce vrcholí zhruba každých jedenáct let a ve stejném cyklu se objevují i sluneční skvrny. Někdy se tato perioda zkrátí na devět, jindy se protáhne až na čtrnáct let. Nikdo zatím nedovede tyto odchylky jednoznačně vysvětlit. Víme však, že tento cyklus souvisí s magnetickým polem Slunce. To je jednak globální, jednak existuje řada menších magnetických polí s rozdílnou polaritou.
Ke zpoždění nástupu slunečního maxima dochází i v těchto dnech. Skvrny se na Slunci neobjevují tak, jak by měly. Úkaz může mít dva následky: buď se skvrny jen zpozdily a po určité době se opět objeví, nebo bude jejich absence delší. V prvním případě by maximum sluneční činnosti připadlo asi na léta 2012 až 2013. V druhém případě by šlo o další období minima provázené citelným poklesem teplot na Zemi. I když jde zatím jen o předčasné spekulace, nelze vyloučit, že místo globálního oteplování nastane další doba ledová.
Zdroj: 100+1
Opožděné skvrny
05.10.2009
Skvrny na Slunci se v těchto dnech neobjevují tak, jak by měly. Došlo k tomu už vícekrát v historii. Proč se jejich výskyt někdy zpozdí o několik let nebo dokonce desetiletí? Jaký vliv to může mít na teploty a život na Zemi?
