Svítá a celá Austrálie ještě nerušeně spí. Uprostřed pevniny se ale právě s rozbřeskem probouzí Ayersova skála, které nikdo neřekne jinak než Uluru. Tahle skála se vůbec nevyznačuje svou velikostí, mohutností, gigantitou. Je menší, ale nápadná a skrývá nejednu záhadu. S každým vycházejícím slunečním paprskem se barví do nových odstínů.
Zrána nás probouzí světle oranžovou, cihlovou barvou, v poledne připomíná karmínovou masu a z dálky působí mnohem větší s barvou rozžhavené lávy.
Ve skutečnosti Uluru není žádný žhavý uhel, i když pravdou zůstává, že v centrální Austrálii téměř nezaprší, a tak na vrcholu hory teplota málokdy klesne pod hranici 40 C. Přesto všechno v sobě "drží" život, snad i díky jezírku Mutičulu, jež má vodu (s výjimkami) po celý rok. Jak patrno - strmá záře vycházející z hory je nesmírně lákavou atrakcí pro turisty z různých koutů světa. Číslo, jímž by se dala vyjádřit návštěvnost tohoto místa se pohybuje v řádech milionů a místní cestovní kanceláře nabízejí výhodné okružní cesty kolem Uluru, celodenní túry s průvodcem a samozřejmě množství laciných suvenýrů. Z Uluru se stává symbol a bysnys připomínající anglické Stonehenge. Bohužel.
Ještě dříve, než záhadný úkaz objevili cizinci, patřila tato hora domorodým kmenům, kteří - ta hrstka co jich přežila - vzhlížejí i dnes k hoře s nesmírnou úctou a po staletí je také součástí jejich mravních hodnot - tzv. Čukurpě. Každý člen zná dobře veškeré její části, místa a drobné živočichy, co v sobě Uluru skrývá. Domorodci museli ustoupit moderní civilizaci, jejich život a dějiny si však vzít nenechali. Posvátná místa "své" hory vyzdobili dávnými kresbami oslavující život v jakékoliv formě. Snad i kvůli tomu vzbuzuje Ayersova skála tolik úcty a obdivu.
Zdroj: Podivuhodný svět, Reader´s Digest Výběr, 2000
