Nové poznatky o žirafách

Žirafy patří mezi přežvýkavé sudokopytníky a tvoří se svými nejbližšími příbuznými okapi samostatnou čeleď žirafovitých. Biologové rozlišují tradičně osm až devět poddruhů jediného druhu Giraffa camelopardalis. Současné genetické výzkumy však naznačují, že u některých poddruhů možná jde o samostatné druhy, které se navzájem prakticky nekříží. V Africe žije zhruba 110 000 žiraf a nejsou jako celek vedeny v seznamu ohrožených druhů. To neplatí pro některé poddruhy, které jsou dnes na pokraji vyhynutí. Patří sem například žirafa západoafrická (Giraffa camelopardalis peralta), která se vyskytuje zřejmě v posledních dvou stech exemplářích jen v Nigeru.

Potravu vyhledávají žirafy v křovinatých porostech a na větvích stromů. Denně potřebují k obživě alespoň sedm kilogramů listí, mohou však klidně zpracovat i přes dvacet kilogramů. Větev uchopí mezi zuby a zpětným pohybem hlavy z ní očešou listy. S pomocí tuhého jazyka a zubů dokážou bez problémů zkonzumovat listí i z trnitých dřevin.

Srdce a krevní oběh
Srdce savců tvoří v průměru půl procenta celkové tělesné hmotnosti. Projekt dánských vědců DaGiR (Danish Cardiovascular Giraffe Research Programme) měl ověřit, do jaké míry toto pravidlo platí také u žiraf. Na začátku projektu provedli biologové vážení srdečního svalu sedmi mrtvých zvířat. Ve všech případech se hmotnost srdce nevymykala obvyklému průměru, to znamená, že nepřekročila hranici půl procenta hmotnosti těla.

V další fázi měřili vědci žirafám krevní tlak. Zjistili, že obvyklou hodnotou je tlak 198 na 160, což je pro člověka už smrtelná zátěž, při níž nutně dochází ke krvácení do mozku. Žirafí mozek je však při chůzi zhruba pět metrů nad zemí a krevní tlak v oblasti hlavy má střední hodnoty 110 na 55. Co se však stane, když se žirafa rychle skloní, aby se napila z pramene?

Odpověď na tuto otázku je překvapivá. V první fázi se tlak skutečně enormně zvýší, až na 340 na 280, avšak po velmi krátké době se opět sníží. Krční cévy se prudce rozšíří a pojmou větší množství krve. Tím se sníží celkové množství krve v ostatních částech těla a klesne i krevní tlak. Při pokusech s žirafami v narkóze vědce překvapilo, že průřez krční cévy se výrazně zvětšil (z 0,12 na 3,16 čtverečního centimetru), pokud se krk zvířete sklonil dolů. Současně klesl tlak v hlavních tepnách z hodnoty 205 na 139. To by podle odhadu mohlo odpovídat zadržení asi 2,5 litru krve v oblasti krku.

Tlak působící na mozek žirafy snižuje také složité rozvětvení arterie pod mozkovou oblastí. Při zvýšení krevního tlaku tam zřejmě dochází k uzavření nebo výraznému snížení přítoku krve.

Záhada dlouhého krku
Víme, že žirafy mají vysoký krevní tlak, protože mají dlouhý krk. Ale nevíme úplně přesně, proč mají tak dlouhý krk. Obvykle se předpokládá, že je to proto, aby mohly okusovat listí ve výšce pěti až šesti metrů, kam jiní býložravci nedosáhnou. Podrobné průzkumy v Namibii ukázaly, že v době sucha, kdy je největší potravní konkurence, vyhledávají žirafy mnohem častěji nízké keře a výhody dlouhého krku prakticky nevyužívají. Nejméně polovinu času se žirafí stáda pasou s krkem ohnutým dopředu ve vodorovné poloze.

Pozorování žiraf přivedlo biology k hypotéze, že dlouhý krk může mít další důvod. Samci využívají dlouhých krků k vzájemným zápasům o samice, a čím mají delší krk, tím větší je jejich šance na vítězství. Dva konkurenční samci se postaví vedle sebe a snaží se tvrdou lebkou uštědřit protivníkovi co nejsilnější rány do krku, do žeber nebo do nohou. Souboje končí často poraněním, nezřídka smrtelným. Při pozorování v přírodě byly zaznamenány případy, kdy jeden samec druhému zlomil končetinu, knokautoval ho do bezvědomí nebo ho usmrtil cílenou ranou do horní části krční páteře.

Krk samců je v průměru o třicet až čtyřicet centimetrů delší než u samic a asi 1,7krát těžší. Samci mají lebku nejen větší, ale také robustnější, ve srovnání se samicemi má lebka samců trojnásobnou hmotnost a navíc po celý život ještě roste. Největší samci platí za svou dominanci v žirafím stádu nižší pohyblivostí při napadení lvy. Přes impozantní hmotnost kolem 1300 kilogramů se žirafí samci stávají v jižní Africe dvakrát častěji kořistí lvů než mrštnější samice. Na mnoha místech je v žirafích populacích proto akutní nedostatek samců.

Žirafy a predátoři
Lvi představují pro dospělé žirafy skutečné nebezpečí. Pokud lví smečka napadne žirafu, útočí její členové vždy na zadní končetiny, aby kořist nejprve ochromili. Při útěku dokážou žirafy vyvinout rychlost až 55 kilometrů za hodinu, ale dlouho nevydrží. Žirafy jsou mimochodníci, to znamená, že vykročí současně levou přední a levou zadní a poté oběma pravýma nohama. Při rychlém běhu má pozorovatel pocit, že se jim v houpavém běhu musí nutně zaplést nohy do sebe.

Nejzranitelnější jsou žirafy při pití, protože musí roztáhnout přední nohy a hluboce ohnout krk. V této pozici jim trvá nějakou dobu, než se opět vzpřímí a vyvinou potřebnou rychlost. Naštěstí nemusí pít často, protože většinu tekutin přijímají v potravě. Bez vody se obejdou i několik dní. Lehkou kořistí je také spící žirafa. Žirafy spí v noci vcelku nanejvýš dvě hodiny a jejich spánek se skládá z krátkých pětiminutových úseků. I v tomto ohledu jsou žirafy určitou výjimkou ve světě zvířat. Většina savců prospí mnohem delší část dne, lvi dokážou strávit spánkem nebo podřimováním až dvacet hodin.


Zdroj: 100+1