Vítězný film letošního filmového festivalu v Karlových Varech, zobrazuje poslední životní úsek naivního malíře, který sám sebe nazýval Nikifor, a mluvil stále ve třetí osobě. Stárnoucího muže s dětským vyjadřováním ztvárnila polská herečka Krystyna Feldman, a kdybyste předem nevěděli, že on je ona, ani byste to nepoznali. Nikifor je díky této pětaosmdesátileté herečce velmi věrný…
Děj se odehrává v zasněženém Polsku, ve městečku Kyrica plném rudých vlajek. Obrazy sedmdesátých let představují kontrasty komunistického systému s naivitou a dětinským chápáním světa malíře Nikofora.
Nikifor, skutečným jménem Epifan Drowniak, je malý pán s hůlkou. Je zvyklý nabízet v lázeňském městečku své obrázky turistům a malovat tři obrázky denně. Bydlí porůznu, lidé si ho střídají, jelikož okolo sebe šíří hrozbu tuberkulosy.
Maluje jako dítě a neustále olizuje štětec. Malování je to jediné, co skutečně umí a ví o tom. I přes svou dětinskost zná svou cenu, a právě to mu pomůže zajistit existenci a uznání odborníků.
Jednoho dne zajde do ateliéru malíře Mariana Drowniaka (Roman Gancarczyk) a usadí se na jeho židli. Malíř brzy objeví jeho talent a dovede Nikifora až do prestižní varšavské galerie.
V polovině filmu děj náhle poskočí o 7 let. Je to poněkud překvapivý zlom a divákovi nezbývá než si chybějící děj domyslet. Například, že se Marian Drowniak zcela vzdal svého života, a oddal se péči o mentálně postiženého muže. Zcela přitom rezignoval na vlastní tvorbu. Na závěr filmu dovede Drowniak svého Nikifora na vrchol i konec jeho života.
Vtipným momentem je přesvědčování nic netušícího umělce k návštěvě výstavy jeho vlastních obrazů. Pořadatelé s opatrovníkem musí k přesvědčení Nikofora použít dětské lsti. Důvodem k cestě do Varšavy není tedy zahájení velké výstavy ve slavné galerii, ale doručení naložených hub známému. Vtip je doveden až do konce, první sklenička je pod Nikoforovým dohledem a k jeho spokojenosti dojedena až do dna. Teprve poté může být výstava zahájena.
Film mimo jiné představuje nádherné scenérie Polska. Děj nikam nespěchá, záběry jsou dlouhé a detailní. Mnohdy se na nich bezprostředně až tak moc neděje. Díky tomu ale máte čas prohlédnout si krásné a zasněžené okolí lázeňského města Kyrica nebo Nikiforův výraz při malování. Ale ani dlouhé záběry neodhalí, že se pod obličejem malíře, kterému nechybí pár dní neholená tvář nebo chloupky v uších, skrývá ženská postava. Po právu je o jejím výkonu v tomto filmu užíváno superlativ, jako na příklad: „dokonale se dokázala rozpustit ve fiktivní osobnosti“ anebo „bytostně spjatá s rolí“.
Krystyna Feldmann spolu s malebností záběrů Polské krajiny, které tolik evokují Nikiforovy obrázky, vytváří působivý a nevšední snímek o nenápadné postavičce minulého století.
Konečný závěr filmu tvoří jakási filmová galerie obrázků Nikifora, které završují kompletnost sdělení snímku. Divák se může sám přesvědčit, proč se takovému malému človíčkovi věnovalo a stále věnuje tolik pozornosti.
