Největší atrakce Versailles

FiftyFifty, společenský magazín.
Největší atrakce Versailles na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Největší atrakce Versailles

FiftyFifty
Share

Největší atrakce Versailles

Monumentální galerie v sídle francouzských králů ve Versailles dostala před třemi lety svou původní podobu z roku 1684. Zrcadlový sál pojmenovaný podle vysokých zrcadel patří k největším pozoruhodnostem zámku, který byl v roce 1979 zapsán na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Zrcadlový sál impozantními rozměry i výzdobou byl od samého počátku předurčen k slavnostním událostem. Je 73 metry dlouhý, na šířku měří 10 a půl metru a na výšku třináct metrů. 357 malých zrcadlových ploch tvoří sedmnáct velkých zrcadel po jedné straně sálu umístěných přesně naproti sedmnácti velkým oknům stejného tvaru. Restaurování sálu do původní podoby trvalo tři roky a skončilo koncem června 2007. Za tu dobu bylo opraveno zhruba tisíc čtverečních metrů nástěnných maleb, které jsou dílem dvorního malíře Ludvíka XIV. Charlese le Bruna. Čistily se štuky, opravovalo zlacení, lustry i zrcadla. Některá byla jen vyčištěna, některá nahrazena novými, ale vyrobenými podobným způsobem jako ta historická. Náklady na restaurování dosáhly 12 milionů eur, které zaplatila mecenášská firma Vinci.

Dobrodružná historie zrcadel

Zrcadla pro Zrcadlový sál měli původně vyrobit benátští mistři přímo ve Francii. Nebylo jednoduché je tam dostat. Výroba benátských zrcadel byla v té době přísně střeženým tajemstvím, které Benátčané zdědili z Byzance. Benátský dóže ve snaze dostat jejich výrobce pod kontrolu nechal soustředit výrobu na malém ostrově Murano nedaleko Benátek, kde jsou dodnes světoznámé sklárny. Přístup na něj se dal poměrně snadno uhlídat. Zrcadla byla nesmírně drahá, a tak se francouzský ministr financí Colbert rozhodl zvolit jinou cestu. Z francouzských archivů z té doby se dozvídáme, jak jejich přesun do Francie dokázal: „V květnu 1665 vypravil Colbert na ostrov Murano svého agenta, aby vytipoval nejlepší mistry zrcadláře a zorganizoval jejich útěk do Francie. Přesun proběhl natřikrát a v Benátkách vzbudil velké pohoršení.“

Colbert nešetřil prostředky ani výhodami, aby mistry získal. Dostali ve Francii zvláštní privilegia, nemuseli platit daně a jejich plat mnohokrát převyšoval plat zkušeného francouzského řemeslníka. Cena za jedno benátské zrcadlo se v té době rovnala prostředkům, které si zručný řemeslník vydělal za dva a půl roku. Bylo to dáno výrobním tajemstvím, které si Benátčané i v zahraničí přísně střežili, a také skutečností, že se obvykle nedožili více než třiceti let.

Při výrobě benátských zrcadel se pracovalo s nebezpečnou rtutí a zrcadláři umírali na pomalou otravu. To se stalo i ve Francii. Ve sklárnách v Saint-Antoine, kde se zrcadla začala vyrábět, velmi brzy zemřeli dva nejlepší mistři. Málokdo si tam uvědomoval, jak je rtuť nebezpečná. Benátský velvyslanec zbylým mistrům slíbil beztrestnost a možnost získat původní práci v případě, že se na Murano vrátí. Povedlo se mu to. Vypadalo to, že projekt Zrcadlového sálu se neuskuteční. Situaci vyřešil stavitel Manssard. Informoval Colberta, že v Tourlaville nedaleko Cherbourgu existuje malá sklárna, která prý vyrábí vynikající zrcadla srovnatelná s benátskými. Historici zpochybňují, že šlo o francouzský výrobní postup. Daleko pravděpodobnější je, že některý Benátčan ještě před odchodem domů tajemství výroby nejkrásnějších zrcadel té doby za drahé peníze Francouzům prodal. Pokud ano, bylo to tak tajné a dobře zorganizované, že se nikdy nic nepodařilo dokázat. Maličká sklárna dostala obrovskou zakázku. 357 zrcadlových ploch neobvyklých tvarů, z nichž se sestavovalo sedmnáct velkých zrcadel.

Zrcadlový sál demonstroval nejen slávu a moc krále Slunce Ludvíka XIV. Byl svědectvím řemeslných schopností a umění epochy, v níž vznikal. Šlo nejen o zrcadla, ale i o nástěnné malby le Bruna, hedvábné goblény z lyonských dílen, obrovské křišťálové lustry a další pozoruhodná umělecká díla.

Zrcadlový sál vždy sloužil k významným událostem. Nekonaly se v něm pověstné zábavy Ludvíka XIV., ale francouzští králové v něm přijímali nejdůležitější státní návštěvy. Zapsal se významně i do světové historie. V roce 1871 se za vpádu Prusů usídlil ve Versailles král Vilém I. se svým štábem a pak se v Zrcadlovém sále nechal korunovat na císaře nově založené Německé říše. V témže sále byl 28. června roku 1919 uzavřen mír mezi poraženým Německem a mocnostmi Dohody podpisem versailleské mírové smlouvy.

Pohled do historie

Samotný zámek ve Versailles začínal velmi skromně jako lovecký zámeček francouzských králů v bažinaté oblasti nedaleko Paříže. Za vlády Ludvíka XIII. povýšil na letní královské sídlo. Teprve Ludvík XIV. zvaný král Slunce z něj nechal vybudovat královskou rezidenci, která se stala nedostižným vzorem pro panovnická sídla v celé Evropě. Zámek je ukázkovým dílem klasicistní architektury. Na jeho výstavbě se podíleli přední architekti tehdejší doby Louis Le Vau, Robert de Cotte či Jules Hardouin-Mansard, po němž vznikl i název mansarda. Versailles stavělo kolem 30 000 lidí a občas byli ke stavbě používáni i vojáci.

Ludvík XIV. nastoupil na trůn v roce 1643, s výstavbou Versailles se začalo v roce 1661 a v roce 1682 se do něj Ludvík XIV. přestěhoval s rodinou, celým dvorem a vládou. Trvalo padesát let, než byl zámek dokončen tak, aby plně uspokojil ctižádostivost a vůli krále Slunce. I za jeho nástupců Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. zůstaly Versailles politickým a diplomatickým centrem království ke značné nelibosti Pařížanů. Když přišla Velká francouzská revoluce, hned na jejím počátku v roce 1789 vnikl do zámku pařížský lid a donutil Ludvíka XVI. vrátit se s rodinou do Paříže. Královský nábytek byl rozebrán, obrazy převezeny do Louvru. Zámek začal pustnout. Až král Ludvík Filip se roku 1837 zasadil, aby se Versailles staly národním muzeem.

Dnešní Versailles

Obvyklý přístup do zámeckého areálu je z náměstí Place d’Armes. Hlavní bránou se zlacenou mříží s emblémem slunce a lilií se vchází na prostranné nádvoří. Mezi dvěma křídly budov se rozkládá Královské nádvoří (Cour Royal) s jezdeckým pomníkem Ludvíka XIV. Na třetím nádvoří (Cour de Marbre – Mramorové nádvoří) je zachován původní lovecký zámek Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene s temně modrou břidlicovou střechou. Je zdoben mramorovými bustami antického stylu. Jeho západní strana je součástí nejdelšího průčelí zámku. To měří více než půl kilometru ( 580 m).

V interiéru jsou návštěvníkům přístupny královská kaple, velké apartmá (audienční sály krále), malé apartmá, soukromé komnaty krále s ložnicí, komnaty královny a dvorních dam, následníka trůnu a princezen. Je tu Sál války a Sál míru s nástropními malbami a velký Sál bitev s vyobrazeními bitev z francouzské historie a s bustami vojevůdců.

Bludiště pokojíků a chodeb

V královském paláci ve Versailles je mnoho malých uzavřených nádvoří, která byla postavena v různých dobách, a přesto vždy do téměř stejné podoby. Vedou do nich okna bývalých šlechtických bytů, často velmi malých a s tak nízkými stropy, že se v místnostech jen stěží dá stát vzpřímeně. Málokdo tuší, že ve Versailles jsou nejen reprezentační místnosti a sály, ale především bludiště těchto pokojíků, které měří jen několik málo metrů čtverečních, a úzkých tmavých chodeb. V těchto místnůstkách bydlela smetánka francouzské šlechty. Dvořané, kteří byli šťastni, že mohou být nablízku panovníka. Za časů krále Slunce v těchto malých místnostech žilo přibližně tisíc osob. Ani dvorní dámy nebyly ubytovány lépe než služky.

Do těchto komnatek se často uchylovala i královská rodina, když si její členové chtěli odpočinout nebo být alespoň chvíli sami.

Nástupce krále Slunce Ludvík XV. si dal nahoře pod střechou zařídit apartmá s terasami, kde v létě v klidu bez vyrušování mohl obědvat. Ludvík XVI. naopak stoloval vždy ve velké společnosti. Jeho manželka Marie Antoinetta obývala deset nevelkých tmavých místností s okny obrácenými do vnitřního nádvoří.

Dnešní zaměstnanci

Versailles není jen bývalým královským zámkem. Je to 200 tisíc krychlových metrů obestavěného prostoru. Deset hektarů střech, osmisethektarový park s 250 tisíci stromy, několik muzeí a divadelních scén. Pracuje tu několik stovek lidí. 550 se jich zabývá výhradně službami návštěvníkům. Jsou tu hlídači, hasiči, zahradníci, kameníci, kteří restaurují ornamenty na průčelích, tapetáři, pozlacovači, truhláři i tesaři. Hodináři promazávají a seřizují všechny hodiny v zámku, údržbáři desítek vodotrysků bdí nad jejich fungováním a opravují dokonalou vodovodní síť vybudovanou na příkaz Ludvíka XIV.

Zdroj: 100+1 


:: Fotogalerie ::
foto: ver5 foto: ver1 foto: ver6 foto: ver3 foto: ver4 foto: ver2




© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.