Důvody jeho odchodu z manželského poradenství byly prosté: podle něj se tato forma pomoci manželům redukuje na otázku, zda dva lidé spolu chtějí, či nechtějí být a zda se mají rádi. Pokud ano, jsou ochotni na sobě a na vzájemné komunikaci pracovat. A jestliže jsou ochotni, tak to jde.
Soužití? Chtít musí oba dva
Kolega mě tímto svým tvrzením ovlivnil, jak už jsem se vyjádřila, „druhým směrem“.Tím druhým směrem myslím toto: jestliže jeden z páru opravdu zjistí, že toho druhého nemiluje, žádné komunikační ani jiné dovednosti jim nepomohou k prožití plnohodnotného života v páru. Ano, mohou se mnohému naučit a mohou spolu také celkem kvalitně zůstat a žít. Přesto, pokud mezi nimi není vzájemná láska, bude v partnerském životě něco scházet. Tomu něčemu, co chybí, se říká intimita.
Bez lásky není ani intimita
Intimita a vzájemná úcta a náklonnost. Je to blízkost, kterou můj manžel kdysi pro mě pojmenoval takto: jedná se o určitou exkluzivitu vztahu. Jsou věci, které prostě nechci sdílet vůbec s nikým jiným než právě se svým partnerem/partnerkou. Pak také existují záležitosti, které když se objeví, potřebuji sdělit nejprve a někdy jen a pouze opět svému partnerovi.
Láska, nebo jen sex?
Nepleťme si proto intimitu se sexem. Kvalitní sex ještě nezaručuje, že partnerství je šťastné a že se oba navzájem milují. A přestože se partneři spolu naučili komunikovat, nehádají se, jsou schopni se o všem dohodnout – dokonce i na tom, kolikrát, kdy a jak budou souložit, mohou pociťovat, že jim něco schází a že toho druhého nemilují...
Komunikace je důležitá, ne však všespásná
Komunikace vše nevyřeší. Někdy je to spíše takové zaklínadlo. Ve fungujících partnerstvích jsou také věci, o kterých se prostě hovořit nemusí. Jedná se o taková témata, kdy ono „cosi“ partneři cítí či vnímají stejně a v zásadě jim stačí pouze pohled do očí. Ale pak jsou to také témata, která je vcelku zbytečné dlouze rozebírat.
Například jeden z partnerů je ten den velmi unavený, podrážděný a vznikne hádka o drobnost. Jestliže po nějaké době ten z partnerů, který hádku „způsobil“, dokáže přestat být naštvaný a například se omluvit, že vybuchl zbytečně, či přijít a mile se usmát, může se pokračovat dál celkem v pohodě.
Jestliže však jeden z nich tvrdošíjně trvá na detailním rozebírání celé situace a nutí partnera sdělit, proč že je podrážděný, může se dostat i tam, kam původně nechtěl. Takto totiž lze velmi snadno pokazit nejen celý večer, ale i dalších několik dní. Dnes je velmi módní neustále hovořit o pocitech, o tom, jak je potřeba vše si sdělovat a o věcech komunikovat.
Mlčící soulad
Ale neměli bychom zapomínat, že v dlouhodobých partnerstvích musí fungovat také jakýsi mlčící soulad. Znala jsem jeden „psychologický“ pár, který až do úmoru věci rozebíral a snažil se jim přijít na kloub. Další z mých kolegů psychologů jim však jednou řekl, že budou asi prvním párem, který psychoterapie zabije.
Je tedy pravdou, že mnoho věcí plyne z komunikačních nedorozumění. A stává se, že jeden řekne „a“, a druhý slyší „e“. Ne vždy je ale třeba vše rozebírat. V partnerství je třeba také jakýsi nadhled a schopnost povznést se nad věci.
Autor: Mgr. Kateřina Hollá
Zdroj: Sexuálně.cz
Naučit se pouze komunikovat nestačí
31.03.2009
Kdysi mi jeden kolega psycholog řekl, že odchází z manželského poradenství. Prý není k ničemu. Tedy to poradenství. Raději se chce věnovat individuální terapii. Dlužno říct, že mého kolegu k odchodu do jiného „druhu“ naší profese pravděpodobně vedly i jiné důvody. Přesto mne tento v zásadě velmi redukcionistický postoj ovlivnil. Zejména však tím druhým směrem.
