Čas je nedostatkové zboží. Kdyby se hodnotil na burze, cena jeho akcií by v posledních pár letech jistě raketově vzrůstala. Vždyť ho máme pořád méně, není čas vůbec na nic a nikdo nemá času nazbyt. Ale kam se sakra všechen ten čas poděl?
Věnuje se rychlé přepravě z místa na místo, pracovním schůzkám, šlapání na kole ve fitcentrech, čtení v odborných časopisech, mazání spamů a vyřizování emailů. Placení účtů a zadávání trvalých příkazů, zvedání telefonů a vyslýchání nabídek. Čtení reklamních letáků a ježdění s autem do servisu. Často se pohybuje v čekárnách u doktorů a pobíhá s nákupním vozíkem.
Nezbytný je diář. Každé okénko je zaplněno, červené či podtrhané poznámky zasahují i do víkendu. Vše se přesouvá a dále kupí a navaluje.
„Moment, já se mrknu do diáře… Tak jo, co takhle 20.listopadu kolem třetí hodiny? To bych měl mít volno mezi obědem a další schůzkou.“
Snad se nikdo nediví, že středoevropan není přeborník v rození dětí. Je pořád ve stresu, hodinky mu blikaj v hlavě a organizmům se to nelíbí. Pak přichází na řadu masáže věčně bolavých zad, imunolog, psycholog a spermiogram. Možná to ta příroda zase dobře zařídila. Když se děti nerodí, pak na ně nemusí mít nikdo čas. A ony ho potřebují.
Odstěhujme se do přírody, dokud nějaká zbývá. Budeme mít spoustu slunce, trávy a budeme poslouchat zurčení blízkého potůčku. Uvaříme si velké kafe a posadíme se u rozvrklaného stolku pod starým dubem. Na nohy si vezmeme pantofle po dědovi a na sebe tu vlněnou vestu. Zahledíme se na protější zelenou stráň, ke slyšení bude zpěv ptáků a jinak nic.
A v tu chvíli zazvoní mobil a my se budeme muset zvednout a následně se mrknout na nějaký důležitý email.
Je to taková doba, je to životní rytmus, který jsme si vybrali.
