Na lovu v Pennsylvánii

FiftyFifty, společenský magazín.
Na lovu v Pennsylvánii na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Na lovu v Pennsylvánii

FiftyFifty
Share

Na lovu v Pennsylvánii

V Čechách se od nepaměti říká "Co Čech, to muzikant". V USA by se mohlo říci "Co Pennsylvánec (rozuměj obyvatel Pennsylvánie), to lovec".

Pravdou je, že na konci listopadu, v pondělí po svátku Thanksgiving (Díkůvzdání), což je první den té nejpopulárnější lovecké sezony - lov jelena, vyrazí do hor a lesů Pennsylvánie na jeden milion lovců (je to, pro představu, jako kdyby celá Praha včetně nemluvňat a důchodců vyrazila na lov). Při uvážení, že Pennsylvánie má 12 milionů obyvatel, to je číslo úctyhodné. Však ročně se v Pennsylvánii uloví kolem půl milionu jelení zvěře. Ve srovnání s tím, že v českých zemích je odhadovaný celkový počet srnčí zvěře zhruba čtvrt milionu, je to téměř neuvěřitelný počet.

A tak i já každý rok ihned po konzumaci krocana vytáhnu ze skříně lovecké maskáče, přepočítám náboje, zkontroluji pušku, loveckou licenci, speciální boty a oranžovou vestu a vyrazím s kamarády do kempu (kemp, anglicky "camp," rozuměj v pennsylvánské angličtině "lovecká chata"; kemp jako tábořiště se řekne "camp ground"). Zabere mi to tak 3 hodiny autem do našeho kempu, který se nachází v centrální Pennsylvánii v horách a hlubokých lesích v oblasti řeky Sinnemahoning, na rozhraní okresů Elk a Cameron. A stejně jako každý rok, je poslední večer před zahájením sezony potřeba vše řádně oslavit, pivem počínaje a whisky a vodkou konče.

Na vysvětlenou je třeba objasnit, jak takový klasický kemp vypadá. Je to dřevěná bouda sbitá z různých prken a dřevěných desek (naprostá většina z nich nemá ani toaletu, ani tekoucí vodu). Na záchod se musí do kadibudky (pokud vůbec nějaká je), prostá kuchyně je nutnost. Voda se vozí ze studánky a mytí, je-li vůbec nutné, se provádí v nedalekém potoce. V lepším případě má kemp elektriku, takže je možno ji použít ke svícení a k vaření. Topí se v krbu nebo v kamnech. Jak vidno, život v kempu je ve velmi provizorních podmínkách, ale to odpovídá i nátuře lovců. Drsní hoši, kteří tráví v lese v mrazu a větru trpělivě dlouhé hodiny čekáním na jelena. Takže teď jistě máte představu o tom, že život v kempu je na hony vzdálen civilizaci a platí tam pravidla lovců. V době lovné sezony a v těchto horách byste ženu hledali poskrovnu. Je to prostě mužská záležitost. A o to neuvěřitelněji bude znít příběh, který vám teď chci vyprávět.

Bylo to před pár lety, opět v kempu u Dennyho, jako každý rok. Venku bylo neuvěřitelně sychravo, psa by tam nevyhnal, však také Dennyho pes Roy byl s námi v kempu. Byla sobota večer, víkend před otvíracím dnem lovecké sezony. Pili jsme, jedli a povídali si neuvěřitelné příhody, které se staly lovcům a rodinám během posledních 200 let v Pennsylvánii. Mikova rodina přišla do USA před 150 lety z Irska. Denny je původem z Polska, o Garym vlastně ani nevím odkud je. Pouze si vzpomínám, že v jeho žilách koluje také indiánská krev. Notně posíleni alkoholem jsme ulehli kolem půlnoci a spali. Najednou mě uprostřed noci budí Gary. Proboha co se děje? Nechci se nechat rušit ze spánku, bylo něco kolem dvou nebo tří hodin v noci. A že prý je tu nějaká ženská, blondýna, že se jí rozbilo auto pár mil odsud a že potřebuje pomoc. Cože? Nemohl jsem tomu uvěřit. Blondýna? Tady a teď? Proboha, Gary měl asi dost večer a teď má sny o blondýnách. V životě jsem tady blondýnu neviděl a i kdyby, co by tu teď dělala a jak by se vůbec v této době a tady odvážila vstoupit do kempu plného ozbrojených lovců. Chtěl jsem se otočit na bok a pokračovat ve spánku spravedlivých, ale Gary trval na svém. Vstal jsem tedy a v polospánku se odšoural ke dveřím. Tam jsem ale zůstal stát jako omámen. Skutečně, byla tam! Blondýna, odhadem tak 30 let, štíhlá, celkem i dobře vypadající. Totálně zmrzlá, třesoucí se, v očích zoufalost a beznaděj. Aby ne, ztratit se v teto době a v tomto místě, asi bych se cítil podobně. Musela být v opravdové nouzi, když ji zoufalost donutila zaklepat na dveře našeho kempu.

Udělali jsme jí kávu a ona nám vyprávěla, že byla na nějaké oslavě u známých se svým přítelem v Emporium, což je město asi 15 mil od nás na sever. Tam se pohádali a ona odjela sama do svého města domů na druhém konci hor. Dlouhou cestu si chtěla zkrátit přes hory po loveckých cestách a údajně asi 2 míle západně od nás píchla kolo. Zastavila a dál šla pěšky až narazila na náš kemp, kde viděla svítit světlo. Tolik tedy historka. Přemítal jsem, je to pravda, nebo je to jen léčka? Nějak mi pořád nešlo do hlavy, proč by někdo jako ona, volil v této slotě cestu přes lesy bez civilizace. No co, snad to bude OK. Oblékli jsme se a já, Mike a Gary jsme ji naložili do našeho náklaďáčku a vyrazili směrem, který udala. Skutečně to bylo poměrně daleko, více než 2 míle, obdivoval jsem, jak daleko ušla v takové tmě. Na druhou stranu, nic jiného jí nezbývalo a mobilní telefony tam stejně nefungují. Nutno dodat, že v té době ještě mobily prakticky stejně nebyly.

Na místě jsme k našemu překvapení zjistili, že milá slečna, jejíž jméno si dnes již nevybavuji, nejen že píchla kolo, ale sjela celý ráfek takovým způsobem, že jsme se nemohli klíčem dostat ke šroubům a nemohli ráfek sundat. Zabralo to několik desítek minut, než se nám to v té tmě, větru a dešti povedlo za pomoci kladiva. Pak přišla řada na rezervu, která byla samozřejmě prázdná (ono to pravidlo, že rezerva má být vždy nahuštěna na nejvyšší předepsaný tlak pneumatik vozidla je dobré!). Takže další minuty strávené pumpováním, pak se nám to konečně podařilo namontovat. Hotovo. Tak, chtěli jsme se rozloučit, načež nás milá slečna poprosila o nějaké peníze, že prý nemá benzín. Cože? Podíval jsem se na její ukazatel paliva a skutečně, byl téměř na nule. Neuvěřitelné. Tak tato ženská, která je snad původem z těchto hor, se vydá v neuvěřitelné slotě napříč lesy cestami, které vůbec nezná a ještě s prázdnou nádrží. V této noční době, kdy ji tady může napadnout medvěd nebo puma. Prostě nehorázná lehkomyslnost. Nu co. Dali jsme ji 5 dolarů a vysvětlili, jak se dostat na státni silnici 555 (tzv. Triple Nickel) a odtud do Benezette, kde je nejbližší nonstop benzínová pumpa. See you!

Rozloučili jsme se, odjela a už jsme ji více neviděli. Sláva bohu. Snad dorazila v pořádku. My se vrátili prokřehlí a mokří do kempu, vypili zbytek kávy, který tam Denny pro nás ohříval a vrátili se do postele dospat deficit, který nám touto nečekanou událostí vzniknul. Bylo potřeba to dospat, protože další den nás čekal zahajovací den lovecké sezony. Tuto příhodu si vždy připomínáme a s postupem let nám připadá, jako by to ani nebyla pravda, ale nějaký sen, který se zrodil v deliriu pennsylvánských lovců. Inu, tak už to bývá. Pravdou však je, že od těch dob jsem již nikdy žádnou ženu v těchto místech a v době lovecké sezony neviděl. A mně a mým kamarádům Mikovi, Garymu a Dennymu zůstává vzpomínka na zjevení blondýny uprostřed noci v kempu v horách. Třeba se někdy ještě objeví ...





© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.