Můžou se občas starší spoluobčané praštit holí??

FiftyFifty, společenský magazín.
Můžou se občas starší spoluobčané praštit holí?? na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Můžou se občas starší spoluobčané praštit holí??

FiftyFifty
Share

Můžou se občas starší spoluobčané praštit holí??

Mám malé dítě, dvouleté. Snažím se nám vytvářet zajímavý program, aby nás společný život bavil. Někdy to není jednoduché. Musí to bavit OBA DVA!

Vyrazila jsem si v pondělí na výstavu Josef Lada do Obecního domu. Dítě jsem šoupla do televizní komůrky, kde byla puštěná smyčka s pohádkami. Já jsem si prohlížela rannou tvorbu Mistra Lady, mimochodem pěkného pracanta a děcko sledovalo pohádky o chytré lišce, která vymýšlela, jak se mít dobře a při tom se válet na křesle.

Asi po dvaceti minutách!! Několik vykřičníků!! Protože jsem shlédla, sice ne úplně detailně, ale skoro detailně - umím všechno dělat velmi rychle - počáteční tvorbu Mistra Lady (pomalé matky mají těžký život a myslím, že neexistují), synek vyšel z televizní místnosti, patrně ho vychytralá liška přestala bavit. Přešli jsme proto do jiné části výstavy. Na stěně viselo velké množství obrazů s vodníčky a to mého synka nějak rozdovádělo, začal výskat a i jinak projevovat radost.

Najednou zaslechnu z úst asi šedesátiletého dědouška:"Bude z něho Paroubek nebo Topolánek". Nějak jsem mu nerozumněla, ale zdálo se mi, že chce komunikovat, tak jsem neutrálně odvětila: "ale ne,ti jsou jedineční" a zlehčila "můj synek bude kněz" a dále jsme se kochali nad vodníčky. Ale dědek pokračoval. "Parchant uřvanej to je, nevychovanec. Hulvát. Pěkně jste ho vychovala. Jako matka jste zklamala", drze vyřvával. Byla jsem úplně překvapená a na nic jsem se nezmohla. Pak jsem řekla synkovi: "rozluč se a jdem". Synek miluje říkat baj baj (tatínek je cizinec), usmál se na dědka, rozloučil se a radostně běžel k východu. Otočila jsem se na toho pána. "Máte štěstí, že nemlátim starý dědky v přítomnosti mého syna" a odcházela jsem z výstavy se smíšenými pocity. Negativní v tu chvíli převažovaly. Měla jsem mu to nandat asi víc...nebo vůbec nereagovat...nebo mu jí rovnou jednu vypálit?

Potřebovala jsem si vyvětrat mozek a tak jsem zamířila na dětské hřiště. Nikdo tam už nebyl než další dědoušek s koštětem v ruce a něco si pobrukoval. Když jsem přišla blíž, tak jsem ho zcela jasně slyšela. "Parchanti zasr...ý, proč vyhazujou ten písek z hřiště, a voni snad ještě budou čárat po zdech a na zemi? parchanti..."pokračoval tímto tonem dál.

Opravdu mám úctu ke stáří! Ale nějak jsem toho stáří měla ten den dost. Začala jsem na dědka řvát. "Už mám dost těch keců. Buď zametejte a držte u toho hubu, nebo to koště dejte někomu jinýmu a už tu práci nedělejte." Dědek kontroval: "..za mýho mládí, když mi řekli: NEDĚLEJ TO! Tak jsem to nedělal."

Myslím, že v tu chvíli mi z úst vyletěla taková ta pravá věta, co o ní za pět minut nebudu pochybovat, že bych mohla vymyslet něco lepšího - "No vidíte, nerozhazoval jste sice v mládí písek, jak vám nakázali, ale teď ho tady zametáte..."

Chtěla jsem jít ještě nakoupit, ale bála jsem se nějaké další pravdy třeba od paní prodavačky, tak jsme si dali večeři v restauraci a pak jsme šli domů.

Není jednoduché být tolerantní, speciálně s dvouletým dítětem...


autor: Lucie O´Buková
Zdroj: Kritizujeme.cz






© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.