Moje tělo, můj hrad

FiftyFifty, společenský magazín.
Moje tělo, můj hrad na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Moje tělo, můj hrad

FiftyFifty
Share
 >  > 

Moje tělo, můj hrad

Moje tělo, můj hrad

Následující úvahy mě doslova pronásledují od chvíle, kdy jsem s trochu otupělým výrazem opustila pražskou Lucernu, která letos propůjčila své prostory unikátní výstavě Bodies.

Můj nejsilnější pocit byl ten, že by měla být snad povinná pro každého člověka. Proč? Protože každý z nás, lidí, je majitelem více či méně zdařilého, či lépe či hůře fungujícího, těla. A ruku na srdce milé dámy a milí pánové – kdo z nás může zodpovědně říci, že svému tělu rozumí?

Problém je v tom, že tělo dokáže jen velmi omezeně vzdorovat a vymezovat svá práva. Proto si myslím, že je třeba mu pozorně naslouchat, jako malému dítěti. Jistěže, postupem let se se svým tělem sžíváme, čím dál tím lépe dokážeme odhadnout, co naší tělesné schránce schází, co jí udělá dobře a čím ji vůbec nepotěšíme. Osvojujeme si nejrůznější fígle jak se zbavovat neduhů, které se stářím přicházejí čím dál tím častěji.

Když se, nedejbože, něco v našem těle porouchá, velice to ovlivní kvalitu života a my spěcháme k lékaři, ať to co nejrychleji spraví. V tu chvíli si možná mnozí z nás teprve uvědomí, co všechno mohli udělat s větším ohledem a respektem ke svému tělu. Vždyť tak dokonalý mechanismus si respekt a péči zaslouží.

Teď úplně vidím ty zástupy úšklebků, co že je to tady za moralizátora?

Chyba lávky moji milí, je to jen pokus „vykecat“ se ze svého vlastního pocitu viny. Viny vůči vlastnímu tělu.

Tváří v tvář vystaveným exponátům ukazujících nitro lidského těla ze všech možných úhlů, jsem se neubránila studu. Takové dokonalosti nemůže žádný počítač světa nebo robot dosáhnout – vezměme si třeba obnovitelnost kůže, jater, funkce ledvin, žaludku, kostí schopných znovu srůst, neuvěřitelný oběhový systém, o nervové soustavě a mozku ani nemluvě.

A člověk (v tomto případě já) jakoby pořád zkoušel, co všechno je schopno jeho (tedy moje) tělo vydržet. V duchu si představuji ohromný bazén plný vykouřených cigaret, vypitých panáků a vína, s chůtí zbaštěných klobásek, hodin proležených u bedny… Hlavou mi běží film mého všedního života – ráno s odporem vstanu, trochu se rozčílím v přecpané tramvaji, potom prosedím 8-10 hodin shrbená a otrávená s očima přilepenýma na obrazovku počítače, zpátky do přecpané tramvaje, rychle něco k večeři, pak v polospánku telka, případně ještě drink, a ráno nanovo… A přitom jsem vlastníkem něčeho tak dokonalého. Něčeho, o čem jsem byla dosud bláhově přesvědčená, že mi má za každých okolností oddaně a nezištně sloužit.

Chci jen říct – naše tělo si jistojistě zaslouží trochu respektu, pozornosti, péče. A nemusí to nutně být vytrvalostní běh nebo sportovní gymnastika. Naše tělo, ale i duše, nám bude určitě vděčná třeba za masáž chodidel, saunu, návštěvu solné jeskyně, nebo obyčejnou voňavou relaxační koupel…






© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.